Květen 2017

neděle, 7. květen 2017, přečteno 4511×

Dohnat a předehnat… jsem Bycha chtěl. Ale je to potvora houževnatá, jen co je pravda.

Předehra

Na spartský víkend v Koutech jsem se těšil opravdu velice velmi – mělo to být takové jarní symbolické zahájení sezóny mých letošních extrémních spektáklů. Opakuji, že to zahájení mělo být jarní, neboť tohle zdánlivě neškodné období příjemných teplot, kdy to všechno pučí, bzučí a celkově se mile probouzí, mělo tento rok docela svéráznou podobu. Nicméně v mé upocené cestě je vlastně všechno tak trochu svérázné, takže mě to už ani nezaskočilo. Kdybych měl v lahvi od okurek rosničku se žebříkem, sledoval bych ji. Ale že ji nemám, sledoval jsem aspoň meteoradar a webkameru z Koutů, z čehož jsem vydedukoval, že má teoretická zelená žabka by v této chvíli byla nepochybně modrá a ležela na dně sklenice. Na boku. Jen jí očka zatlačit. Ve světle nasávaných informací jsem proto na rostoucí hromadu věcí, které jsem si chtěl vzít s sebou, přiložil dva kilogramy mrkve – pro přátele sněhuláky – a začínalo mi být vše jasné. Nechtěl jsem letos absolvovat zimní Spartan Race, a proto mě teď čekají dva. Na konci dubna. To samozřejmě dává logiku a já nechápu, jak jsem jen mohl předpokládat něco jiného?

Sice jsem se zařekl, že už nikdy žádný závod točit nebudu, nicméně kostky byly vrženy tak zajímavě, že jsem tu kameru prostě přibalil. Kde jinde získat pro budoucí generace prima záznam potupného úmrtí pod lavinou, že?

Den odjezdu

„Husté sněžení komplikuje dopravu“ a „Díky silnému dešti stoupají hladiny řek v Jeseníkách“ nebo nějak podobně zněly titulky článků, které jsem si ráno přečetl na síti sítí. Přibalil jsem si proto šnorchl, pro jistotu i sněžnice a začal uvažovat i o možnosti zápůjčky kulovnice na toulavé lední medvědy – jeden nikdy neví. Ve chvíli, kdy jsem na připravenou hromadu věcí začal skládat v podstatě celou svou zimní běžeckou výbavu bez ohledu na to, jak moc nové to oblečení je, manželka utrousila ultimátní poznámku: „Kdyby ses náhodou nevrátil, snad mi pošlou aspoň ty hadry, abych je prodala.“ Vše v mém dění tak bylo v naprostém pořádku a já mohl s klidným srdcem nastoupit do auta mého letošního parťáka, který mě mezitím přijel vyzvednout (měl ještě zimní pneumatiky), a vyrazili jsme do podhůří Jeseníků.

pondělí, 22. květen 2017, přečteno 2827×

Ano, vím, že dlužím pokračování Čtvera ročních období, nicméně připravovaný příběh „Dohnala vs. Nechytila“ je tak strašlivý, že v rámci zachování zdravého rozumu je jeho psaní nutné ředit alkoholem. Nevím, jak to, ale vždy se pak probouzím na zemi druhý den. Nebo někdy ještě tu noc, ale zase v slzách… Brzy mi však dojde na narozeniny obdržená „sebevražedná lahev“ a mně nezbude než se postavit realitě hezky čelem k monitoru.

„Svou diskvalifikaci nedám zadarmo!“ S tímto mottem jsem se po vlastních střízlivých zkušenostech ze spartských Koutů notně obul do příprav k zápolení s Ultra Bestií, jež mě čeká dříve, než je mi milé. Vytrvalost bych plus mínus jako rozložené plus měl, sílu taky jakž takž, jen ta osobní rychlost, ta pokulhává. Můj vnitřní vůl je už starší kousek. Navíc si vše rád vychutnám až do dna, což není až tak velký problém, nestojíte-li náhodou na trati závodu, který má časový limit! A tak jsem se obul do fartleku silou a svérázem sobě vlastní. Co to znamená? Vešel jsem do dějin našeho domu jako ten idiot, co každý večer běhává minimálně desetkrát schody (116 stupínků a 6 pater, pamatujeme?) a u toho notně nadává. Abych to vysvětlil – náš dům je něco jako ten od Nerudy, takřka nikoho z partají jsem neviděl, jak je rok dlouhý… Tedy vždy, dokud nevyrazím „trénovat“. Mít tak korunu za každé potkání „někoho“ během mé denní patnáctiminutovky, mohu se tím poměrně úspěšně živit.