Srpen 2020

Beskydský ocas v Jeseníkách aneb Horská výzva Jeseníky 2020 LONG

středa, 12. srpen 2020, přečteno 12573×

Letošní plány byly velké. Správně. Byly. Někdy teď jsem už měl mít za sebou nálož toho nejšílenějšího, co jsem v životě kdy absolvoval (např. barbarský triptych a Runmageddon Hardcore), takže bych v rámci poctivé přípravy měl zase o nějakou tu desítku kil špeku méně a o pár kil masa více. (Kecám, byl bych úplně stejný, jen bohatší o několik trapných vtipných historek k pivu…) Ale já míním a „Dvatisícedvacítka“ mění. S mými plány si pohrála jako svého času strýček Mor s Evropou. Někde jsem četl, že scénář pro rok 2020 napsal Steven King a režíruje ho Quentin Tarantino. Myslím, že to není úplně přesné – scénáristou bude určitě mladičký Sam Raimi a režii svěřuji do rukou Piera Paola Pasoliniho. Ale to jsem odbočil. Přestal jsem běhat. No ne, že by to s tím, co se letos děje, nějak souviselo a nemohl bych – spíše jsem díky tomu všemu rušení jednoduše ztratil motivační Damoklův meč. Ze svých aktivit jsem si ponechal a rozvinul jen (extrémní) turistiku, do čehož se mi tu více, tu méně daří zatáhnout manželku i s Imperátorem – s malým lovíme beskydské tisícovky a velká má (někdy) pochopení pro mé horské prasečiny, jak s oblibou přezdívám trasám s ne nezajímavou kilometráží. A že jich letos už bylo… Jsem učiněný rodinný typ – doma zásadně nepřekážím.

Ale zpět k tématu. Letos prostě neběhám, jasné? Možná i právě proto jsem se zapsal na Horskou výzvu v Jeseníkách, svého času závod prezentovaný jako „pro každého“. I když spíše to bylo ze samé radosti, že už se někde koná nějaká akce a bylo mi v principu ukradené, že se nejedná o mé srdeční Beskydy. Samozřejmě jsem se zapsal na královskou 64kilometrovou trať LONG, kde konečně letos zrušili povinnost jít toto ve dvojici a nemusel jsem tak obvolávat široké a daleké okolí. Kdo má na tyto akce stále hledat parťáky? Na takovéto „klády“ člověk stěží najde druhého do dvojice, i kdyby to mělo být na kole. Natož pak po svých.

Když jsem pár dnů před závodem okukoval startovku, počítal lidi, pročítal jména a bavil se nad názvy týmů, bylo nad slunce jasné, že jsou to všechno beztak šlachovití běžci nebo něco jim blízce podobného. Smířil jsem se preventivně s tím, že se budu potulovat nocí Jeseníků sám a za parného dne, který počasí připravovalo, nebude nikoho, kdo by podal sklenici vody žíznícímu, případně jej milosrdně propíchl trekovou holí, aby se už netrápil. Nu což, s tím, že se na závody nehodím, mám už nějaké ty zkušenosti a vůbec mi ta nemalá dávka nepatřičnosti nevadí. Naopak. A třeba se mi konečně splní sen být poslední, aniž bych to jakkoliv aktivně bojkotoval, když už to ani předloni neklaplo?

Malá odbočka / technický dotaz. Kdy se přesně stalo to, že Horská výzva už není prezentována jako závod pro každého, ale v podstatě se už jen tváří jako povšechně běžecká akce? Vezmu to po cimrmanovsku. Když jsem ve startovním koridoru poslouchal motivační proslovy moderátorů, dělal jsem si čárky, kdykoliv zaslechnu něco jako turistika, chůze, ujít, případně pro každého… Ani jednou, přátelé! Běžcům se tady nadržuje, běžci mají holt v tomto spektáklu silné PR. Možná proto i ten časový limit 20 hodin namísto loňské čtyřiadvacítky. Nicméně… Dokud je limit na horské trati pod 4 kilometry na hodinu, je… pod 4 kilometry na hodinu.

Bylo odstartováno! Ve svém odhadu jsem se nemýlil a obvyklý plán vyrazit na konci závodního pole se ukázal jako prozřetelný. Jeden totiž nechce na vlastní kůži zažít pocit kuželky, když jej sestřelí natěšená bowlingová koule rychlostí 15 km za hodinu. A ani nechci zavazet, že? Mírným kazem na mém jinak zcela dokonalém odhadu byla asi desítka lidí za mými zády, kteří se vůbec neměli k tomu, co měli udělat. Předběhnout a zmizet v dáli! Neuvěřitelné! Takže jsme se aspoň pustili do řeči. Než jsem však začal uvažovat nad omluvou světu za své škarohlídství, trať se začala mírně svažovat a skupinka za mnou notně prořídla o ty, co neběhají jen do kopce. Svět byl zase v rovnováze. Tak jo, jdeme na to – jsem přece palčivý solitér, jasné?

Jaký byl můj první letošní závod – jesenická Horská výzva? Dokud to šlo, tak v „autobusovém tempu“. Co tím myslím? Jednou šel se mnou na hory kamarád. Nic velkého – do 25 kilometrů, avšak i přesto se mnou poté nikdy nic podobného nezopakoval. Jediné, co mi z toho dne utkvělo v hlavě, je jeho podrážděná poznámka: „Ty vole, takhle rychle chodím jen ve městě, a to i jen, když spěchám na autobus.“ Je to relativní! Zpátky však k Horské výzvě. První 4 hodiny se mi dařilo držet krásné tempo nad 5 kilometry za hodinu, pak do toho trochu začala protivně kecat klesající trasa uzoučkým zářezem ve svahu, jež na můj vkus až příliš často vedla smrčkovým houštím. Zdržení. Když se k tomu přidá koprolálický záchvat z klesání do Koutů nad Desnou, kdy jsem nadával jako špaček z bordelu, protože jsem to tu kupodivu znal z eskapády Dohnala s Nechytilem, tak… Polovinu tratě jsem „zlomil“ za necelých 7 hodin, což byl i tak na mé poměry solidní výkon. Tušil jsem však, že je s dobrým našlápnutím konec, protože nad obzor se nezastavitelně začalo drát slunce. Na druhou stranu jsem získal motivaci jako hrom nepolevit, jelikož mě na 25 kilometru dohnala dvojice závodníků. Měli jsme podobný výkon, nahoru to šlo živěji jim, po rovině a dolů zase mně. Své místo před nimi jsem jim rozhodně nehodlal přenechat zadarmo.

Dokud to bylo lesem okolo potoka (Hučivá Desná), opět se mi dařilo držet průměrných „pět na jednu“. Těm dvěma za mnou víceméně taky. Jakmile se začala trasa zvedat do Červené hory, začal jsem červenat i já. Však co, já je ještě doženu, říkal jsem si, zatímco jsem vydýchával nečekanou slabost ze stále více svírajícího vedra. Mé srdce ale bylo jiného názoru. Takové to, když sice máte tepovku 140, ale tělo se chová, že se tam uvnitř klepe v rytmu 200. A tohle svinstvo se mě drželo příštích 8 kilometrů! Můj pohyb se změnil na polomrtvého vulgárního indiána. Zatímco tradiční indiánský přesun pravidelně střídá běh s chůzí, já s „uvařeným srdcem“ kombinoval chůzi s postáváním a nadávkami. Líbilo se mi to, to nemohu říct. (Zase po cimrmanovsku.) Do normálu mě posunul ledový birell, který se mi podařilo „ulovit“ až u horní stanice lanovky na Čerňavě, a následně vše pojistila poslední občerstvovací stanice v Ramzové před 50. kilometrem tratě. Z pospávání jsem obsluhu stanice vytrhl hřmotným: „Ahoj, jsem tu a jsem poslední – dejte mi prosím pít! Pak máte padla.“ Nevěřili mi, prý jsou za mnou dle průběžných on-line výsledků ještě dva. Přesně ti, co mi utekli ve stoupání, kde jsem se měnil v rajče. Ale také ti, které jsem o pár kilometrů dále potkal, jak se vracejí, protože jim do plánu dokončit poslední otočku tratě hodilo vidle zranění kolene jednoho z nich. Škoda! Takový krásný „souboj“ jsme mohli mít. Ale dost možná jim to bylo jedno – koneckonců tak nějak se jako tým jmenovali.

Zcela probrán, občerstven a po krátkém povídání s obsluhou jsem se vydal na poslední 16kilomterový úsek závodu. Z reprobeden občerstvovacího stanoviště se právě linul text „Tohle je rock‘n‘roll, vy buzny!“ a Rybičky 48 měly pravdu. Tohle fakt byl rock‘n‘roll!

Když jsem za nějaké 4 hodiny s časem 16.37 protínal cíl, nenáviděl jsem vedro a Jeseníky o fous více než na posledním kontrolním stanovišti. Ovšem můj sen se splnil. Byl jsem legitimně poslední – beskydský ocas v Jeseníkách. Do slova a do písmene.

Prostě neběhám, no!