Prosinec 2014

První seznámení

pátek, 5. prosinec 2014, přečteno 4161×

„Čau, je mi zle jak starému psovi,“ začal ten hovor, když jsem zvedl neurvale zvonící telefon, na němž blikalo šéfovo jméno. „Dnes to nedám, musíš zajet do fitka nafotit jednoho chlapa.“ Znělo to tak smutně, že by nejedna placená plačka obrážející pohřby takové podání záviděla. Své vyděšení, následné rozhořčení a nutkavou potřebu položit otázku, zda skutečně ví, komu volá a co po něm chce, jsem udusil v zárodku – koneckonců to také mohlo být jeho posledním přáním a tomu se nemá odporovat. Vzal jsem tedy firemní foťák, přihodil pár objektivů, které jsem mohl potřebovat, jeden velký a těžký pro případnou potřebu sebeobrany, nabil baterie v blesku a s bouřkovými mraky v hlavě vyrazil.

Onen Chrám činek a tyčinek jsem našel snadno, chvilka zaváhání, potřeba utéci a dělat, že jsem dnes v práci nebyl a vlastně v této firmě nikdy nepracoval. V hlavě se mi hádalo mé cynické já s tím pochybovačným:
„Vždyť to přece nemůže být tak hrozivé, je to jen nějaký chlap.“
„No jo, ale já ho mám fotit a on určitě odloží i nějaké svršky.“
„Už jsi fotil horší věci!“
„Narážíš na mou zálibu v kadáverech, které vydají meze po zimě? Ne, to není horší!“
Zadumaně jsem naslouchal tomuto hovoru a bezděky vkročil do dveří, kde jsem u stolečku ve „foajé“ zahlédl člověka, kterého si matně vybavuji jako malého tlustého, když občas zabrousil k nám do firmy. Jenže tentokráte už byl jen malý.

„Dobrý den, nečekáte náhodou na mě, abych vás vyfotil namísto svého na smrt nemocného nadřízeného?“ Doufal jsem v odpověď, že ne, že se dnes focení ruší a že on mi to vlastně přišel jen sdělit, abych mohl v klidu odejít. Ta však nepřišla. Přišel však jeho osobní trenér a mně při prvním pohledu na něj problesklo hlavou, že „nacpat tě do kožichu a nechat recitovat nějaký nesmysl v trapném videoklipu, jsi jasný.“
„Dobrý den,“ řekl mi a podal ruku.
„Co je na něm dobrého?! Tedy vlastně taky dobrý den,“ odpověděl jsem, „cože to vlastně budeme fotit?“

Lehce jsem znejistěl, když mě ti dva trestanci – zpracovaný a jeho zpracovávač (pracovně mu říkejme třeba Leoš) – vedli do hloubi fitka a my minuli ta železa/stroje, u nichž jsem čekal, že se ti dva zastaví, uděláme nějaké ty výcvaky a já budu propuštěn. Silně jsem znejistěl, když mě dále vedli do převlékárny, která sousedila se sprchami – oblil mě teplý pot. Vlastně ne, raději studený pot.

Zbytek byl jako ve snách, před stěnou v šatně se rozpoutal ten pravý cirkus. Malý šlachovitý/svalnatý se tam naparoval jako kohout, dirigován povely, kterým k celkovému bizarnímu obrazu chyběla už jen němčina – „tohle zastrč, tohle zatni, tamto výš, onohle níž, nijaké sem, všelijaké tam, k tomuhle si vezmi do ruky noviny (pro znázornění velikosti)…“ A já blikal jako o život. Naštěstí se nedostalo na olej a zrcadla, což bych už opravdu asi nepřežil.

Když mě Chrám činek a tyčinek vyplivl vymačkaného jako citrón, cítil jsem se, jako bych to byl právě já, kdo v něm celý den házel železem a celkově dělal ty divné věci, které mě nikdy nijak zvlášť nerajcovaly. Ale to bych nebyl sám sebou, abych se neoklepal a škodolibě nezačal uvažovat, kterému grafikovi dám tato dnešní „umělecká díla“ ke zpracování – za trest!

Dlužno podotknout, že malý tlustý se svou proměnou v malého šlachovitého/sval­natého vyhrál jakousi velkou soutěž. Snad ani nechci vědět, co bylo výhrou, jelikož mě napadá paleta pytlů s masokostní moučkou, což není hezká představa…

A to jsem ještě netušil, že jednou se sám a rád zkusím s Leošem dohodnout… …i když, dá se brát upsání se ďáblu jako „dohoda“?