Prosinec 2014

Druhé seznámení – pro úplnost

pátek, 19. prosinec 2014, přečteno 3335×

Čas plynul a jak jsem již avizoval, „zdravý životní styl“ nezačal chodit po horách, ale po lidech ve firmě. Kolegové přestávali chodit na obědy, začaly se objevovat krabičky, jejichž obsah mě nejednou udivil, když jsem zabloudil do kuchyňky a nahlédl do lednice. Vždycky jsem chtěl mít denně k obědu suchý plátek kuřecího s ještě sušší rýži. Tohle jako stravu, na zapíjení sklenici písku, na zádech mokvající vřed a místo příbytku papírovou krabici pod mostem, na kterou by mi 3× denně močili obtloustlí jezevčíci – ano, přesně tohle jsou mé hlavní vlhké sny, které se ne a ne splnit! Vrcholem všeho bylo, že se po vzoru „malého šlachovitého“ zaprodal do služeb Leoše zpracovávače i můj chlebodárce (pracovně mu dále říkejme Velkostatkář – má toto oslovení ode mě moc rád) – ve svých nejlepších letech takřka dvoumetrový a 140kilový golem, jehož oblíbené varietní číslo bylo sníst tabulku čokolády za dobu, kdy jsem mu říkal „ahoj, zítra ty stránky nahodíme, dnes jsme to stihli dotáhnout dle připomínek zákazníka“.

Mám takovou malou osobní teorii – člověk má v sobě konstantní dávku šílenství, která je mu dána do vínku, tato dávka se rovnoměrně rozpíná v tělesném objemu. Takže logicky, čím hubenější člověk je, tím musí být zákonitě šílenější. (A nárůst svalové hmoty ztrátu břišní korytnačky plně nenahradí, zůstane nezhojená jizva a vyšší koncentrace pravého bláznovství.) Jinak si totiž nedovedu vysvětlit ten úkaz, že se spolu s úbytky Velkostatkářova panděra začali objevovat zákazníci, kterým jsme tu a tam dělávali osobní stránky coby prezentace sportovců, profily na asociálních sítích a podobné laskominy. Tomu jsem se naštěstí uměl z pozice služebně staršího kusu vyhnout a předával tyto testosteronem kypící projekty mladším kolegům. Když jsem se časem přestal programování/kó­dování takřka věnovat a díky vrozenému talentu k maskování svého vnitřního asociála umocněného misantropem jsem se začal zabývat tím, co mi jde nejlépe – tedy komunikace se zákazníky a řízení projektů, tak jsem si myslel, že mám vyhráno a podobným věcem se vyhnu tím správným delegováním už v zárodku – úvodní „tanečky“ se zakázkami s muskulaturou nebo výživou si bral na starost vždy Velkostatkář. Asi proto, že diskuze o fitness kultu se staly společensky přijatelným tématem. Ztratil jsem svou ostražitost.

„Zítra v deset přijde Leoš, potřebuji, abys u toho byl, budeme mu dělat fejcbůk na úrovni, takže si to převezmeš a na vše dohlédneš,“ prohlásil Velkostatkář, když jsme se míjeli na schodech. Obrátil jsem nepozorovaně oči v sloup, mile se usmál, odpověděl „rád“ a při představě předpokládaného obsahu toho profilu jsem si ten den k obědu nedal nic, co by obsahovalo maso.

Nebudu to natahovat, dvouhodinová schůzka proběhla a mně z obranné letargie probrala klíčová myšlenka, že se má v kostce jednat hlavně o profil osobního trenéra a na mě je, abychom spolu navrhli koncept, který bude obsahovat přidanou hodnotu. Mám tedy moc potlačit „nítěnky“ a přenést do popředí věci, které jsou pro mě, jako pro potenciálního zákazníka, přínosem. (Ale to jsem na sobě nedal znát, jelikož tato má myšlenka, že i sám jsem potenciál, byla, je a bude strašlivá.)

Každopádně to bude boj, jelikož Chrám činek a tyčinek člověka nenávratně poznamená, o čemž mám kolem sebe hromadu chodících důkazů (a s futrálem všech posilovacích magorů jsem pár let trávil v minulé práci – jsem tedy nenávratně poškozen) a Leoš je ve své podstatě už takový fitness inventář. Něco jako rotoped nebo běžecký pás.