Květen 2023

Pravá česká rasputica aneb poctivých 102 km na Špacíru Leoše Janáčka

neděle, 14. květen 2023, přečteno 13938×

Ouvertura

„Máte štěstí, že jdu kolem a ještě se mi úderem půlnoci nechce spát. Legendární matador posledních míst na plouživých spektáklech typu Horská výzva, B7 a dalších je poprvé tu. O tom nestačí slyšet, to se musí zažít. A taky si Špacír dávám k narozeninám – takový malý osobní ne danajský, ale dacanský dar. Těším se, abych se v květnu mohl proklínat.“

S tímto milým vzkazem organizátorům jsem se o letošním aprílu registroval na již 24. ročník humorné turistické estrády Špacír, která tentokrát nebyla připsána nikomu menšímu než ku poctě samotného Leoše Janáčka. Proč jsem se poprvé zapsal až na tak pozdní ročník? Těžko říci, možná v tom byl strach z 24hodinového časového limitu, který vlastně limitem není, možná jsem jen o této akci nevěděl… Nebo nevěděl dost.

Takže copak to tu máme? Na stránkách Naspacir.eu se lze dočíst, že:
„Špacír je výzvou k pěšímu zdolání 100km beskydské trasy za 24 hodin. Na Špacíru nemáš soupeře. Nejde o závod, ale o zkoušku tvé vůle a vytrvalosti.“
No ano, vůle mám na rozdávání. A vytrvalosti? Plné sýpky, prosím pěkně, sklepy a i na půdě se nějaká najde, o obsahu skříní v domácnosti se raději nezmiňuji.
Dost však s rozumováním – jsem tam, hotovo, vymalováno, teď se jen správně naladit na svou druhou letošní stovku – hudební stovku. Mazanou jako liška Bystrouška, nebo též Bystronožka. Myslím si, že bezedná mollová bažina lhostejného odhodlání bude ta pravá.
(Letos celkově budu své spektákly sepisovat na přeskáčku, ale „otompotom“.)

Ze začátku pianissimo

Vzhledem k tomu, že sobotní den bude hodně dlouhý, vzal jsem si v pátek v práci „prosíravě“ volno a hned poté, co jsem probudil a vyhnal Imperátora do školy, jsem zpátky zalehl a pokoušel se dospat nedospatelné. Ze sladkého sna o romantickém kráčení beskydskou krajinou pod skalou, ze které se na mě najednou začaly valit kameny, jsem se trhavě probudil okolo poledne. Tak ne, nebyly to kameny, jen bourací kladivo řemeslníků v právě rekonstruovaném bytě pod námi. Co už s tím, jsem definitivně vzhůru, oběd místo snídaně, sbalit se a zpátky do pelechu studovat trasu. Už nešlo spát, ale horizontální poloha těla byla vzhledem k vyhlídkám více než zapotřebí.

V podvečer jsem se z postele zvedl definitivně, převlékl se, rozloučil se s malým a velkou, kteří už byli doma ze školy a práce, vzal si nachystaný batoh, který byl naplněn tak, abych na celé túře potřeboval jen jedno malé občerstvení – „U partituryzána“ v polovině – a vyrazil do Vsetína. Pohodovou cestu za libých tónů kovového lomození mírně zpestřila jen navigace, které drahnou dobu trvalo „pochopit“, že skutečně chci jet delší cestou přes Ostravici, Staré Hamry a Bílou… „Vy se zase chcete kochat, co, pane řidiči?“ Jinak se nic zvláštního nestalo. Zaparkování před budovou startu – a vlastně i vedle cíle, akreditace, první seznámení s „orgy“, nákup Šuvenýrů a další chvilka pospávání v autě – čekání na předstartovní brífink…

Na brífinku jsem doznal, že jsem se s tímto závodem/nezávodem nemýlil. Milá komorní atmosféra, humor jemný jako dýka – tady se mi bude líbit! Že v místnosti nejsem a nic se mě tak netýká, jsem dělal jen jednou, a to ve chvíli, kdy okolo mě davem „pluly“ dvě lahve špacírnické slivovice. Dal bych si, ale hlavou mi rezonovalo důvodné podezření, že takováto degustace by dramaticky změnila chod dějin nebo můj dnešní chod dějinami nebo tak něco.

Bimbam! O páteční půlnoci zazněl zvon a více než dvousethlavý dav špacírníků se pohnul kupředu.

Crescendo a ne jinak

Vize byla jasná – abych zvládl časový limit 24 hodin, bylo nutné po celou dobu trasy udržet průměr rychlosti (včetně posedávání) nad 4,25 kilometry v hodině. Běžeckých kroků tentokrát moc nebylo v plánu, takže jsem jako obvykle začal svůj pochod rovnou v již legendárním autobusovém tempu. Neznal jsem to tu, namísto map jsem vzal za vděk špalír svižnějších „spolulezúňů“, jenž se trhal velmi pomalu a úspěšně mě vyvedl z města a ukázal směr na první kopec. V hlavě byla tři jména – Jahodný, Filka, která prý zabíjí turisty, Valašská Kyčera, pak zase dolů – tam by se někde mělo rozednívat – a pak konečně hřeben Javorníků. Nic složitého, řekl by jeden. A druhý, tedy vlastně první, tedy vlastně já dodávám, že ta strašlivá Filka, kterou jsem protnul v čase po druhé hodině chůze, vůbec strašlivá nebyla. Legendy zase kecaly, mumlal jsem si pod vousy a pokračoval dále. Chvíle vystřízlivění a uvědomění – aha! Legendy zjevně hovoří o tomto směru! Dolů, do pekla, zatraceně to je ale „skopec“, ten bych nechtěl lézt nahoru! To už byla jiná píseň, zlá píseň! Líbila se mi.

Po zbytek noci se nic z normálu vybočujícího nedělo. Kráčel jsem kupředu v tempu 5 kilometrů za hodinu až hodinu a čtvrt a radoval se z každé zpestřující překážky. Tu spadlý strom, tu křoví, tam pro změnu popadané stromy… To abychom cestou neusínali nudou, víme? Dobře to bylo organizátory vymyšleno! Mé vnitřní já milující OCR se tetelilo blahem.

„Všimli jste si? Ta cesta se ztratila. Nenechá nás to odejít. Slyšíte?! Nenechá! Všichni tu chcípneme!!!“
Vzpomněl jsem si a parafrázoval legendární Evil Dead, když se mně a ještě asi dalším čtyřem lidem za Valašskou Kyčerou v zeleni ztratila zelená a my se vraceli, hledající tu zpropadenou stezku a značku.
Smáli se, pošetilci!
„Je to pryč, slunce to zahnalo…“ Zase Evil Dead, tentokráte dvojka.
Tak nic, zelená se našla, budeme ještě chvíli žít a mě tu již nic nedrží, zkusím to dolů poklusem…

Dole v Uherské se taktéž nic zvláštního nedělo, snad jen, že jsem se cestou seznámil s parťákem, se kterým jsme se příštích 40 kilometrů začali potkávat i míjet – bylo to příjemné zpestření. Dávali jsme se do řeči, rozplétali a zase zaplétali rozhovor. Tento spolušpacírník navíc nebyl na zdejší trase nováček, takže se mi dostalo i pár rad.
„Jakmile vylezeme do Papajského sedla, dám si pauzu, protože pak bude něco strašného.“
„Pauzu? Co bude pak, nějaký šílený kopec?“
„Krkostěna, nechci tě děsit…“
„A víš, že jsem kluk z Moravskoslezských Beskyd? Opravdu si myslíš, že mě může na horách něco překvapit?“
„No, však uvidíš…“

A viděl jsem. Zatímco dočasný parťak pokuřoval a svačil na odpočívadle, já se se sluchátky v uších vydal nahoru, kde už čekal hřeben Javorníků, na který jsem se opravdu těšil.
„Tak co na to říkáš?“ zeptal se mě ten svačinář, který mezitím na vrchol dorazil taky, zatímco já se po krajině spokojeně rozhlížel telefonem při focení.
„Tohle? Takový odlehčený Čertův mlýn ze strany od Pusteven. Bylo to fajn, ale fakt žádné slibované vyhlazení.“
„Ehm!“
Uvědomil jsem si, že mohu působit jako mistr světa, který všude byl, má od všeho klíče a moře je mu po kolena, ale bylo to prostě tak. (Všechny ty Lysé hory, Smrci, Travní, …, Čertovy mlýny jednoho dost posunou, zocelí… Nebo taky zlhostejní.) Navíc „najel“ můj vnitřní démon, rozloučil jsem se tedy s dočasným parťákem a velice zostra vyrazil vpřed. Byla to velká láska! Od následujících 20 kilometrů jsem dostal přesně to, co jsem od nich čekal. Hřeben Javorníků po červené se neochodí! Kohůtka, Stolečný vrch, Malý Javorník, Stratenec, Veľký Javorník – sem se budu rád vracet. Jednorožci vesele ržáli, blili duhu, já se usmíval jako měsíček na hnůj, nohy polykaly kilometry, mohlo se něco pokazit?

Mohlo. Nedaleko Hričovce začalo lít…

Forte! A doloroso

Na to, že neprší zase tak dlouho – něco přes hodinu – se stezka poměrně proměnila, uvažoval jsem, zatímco jsem přeskakoval mezi kalužemi jako postřelený srnec a obcházel bahnité závaly jako starý Usher, kterému se už bydlení na blatech zajedlo. Všechno toto nevesele veselé kličkování jen zdržovalo tempo, takže jsem vzal za vděk prvním přístřeškem s lavičkou, kde jsem z batohu vytáhl goretexové ponožky a tyto si přetáhl přes stávající – dosud suché. Nejenom, že jsem tak vylepšil tlumicí efekt obuvi, což se na cirka padesátém kilometru fakt hodí, ale člověk tak mohl přestat řešit mnohé bláto a menší kaluže a mohl se tak trochu proměnit v tank. Tank, co poměrně svižně obešel Oselnou a Dupačku – jako by v těchto jménech vrcholů bylo cosi ku trase a špacírníkům hodnotícího – a už tu byl bufet U partituryzána, který pořádali orgové.

„Takže kus frgálu, párky, tři pohlednice a půl litru kofoly,“ vychrlil jsem svůj požadavek na panáčka v saku za pultem.
„Ne. Pivo, ani čtyřicetiprocentní hruškovou nebo švestkovou »polévku« si fakt nedám, nedošel bych pak dál ani za následující kopec.“
„Počkej, ses nějak přepočítal, není to nějak málo?“ Nezdála se mi cena za objednávku. Nezdála se mi špatně, bylo to tak.
Tady jsou holt z levného kraje, dumal jsem, zatímco jsem vdechl obdržené poživatiny, obrátil do sebe kofolu a šel si pro repete. Pak jsem byl konečně spokojen a jako tečku do sebe poslal koňskou dávku hořčíku.
Někdy mezi tím vším dorazil dočasný parťák, posvačil pivo, kofolu, panáka slivovice a spolu jsme zase vyrazili v ústrety druhé poloviny trasy.

Nebyla to dlouhá společná cesta, mé „palivo“ z bufetu se tak trochu vyjevilo jako krapet lepší volba a můj krok stále nepouštěla potřebná ostrost. Naposledy jsme se viděli za Vysokou…

„Fuj, to byl ale hnusný kopec, co?“
„Vysoká je z téhle strany miláček, tady jsem už byl s mladým, těšil jsem se na ni!“
„…“
„Nu dobrá, dobrá, netvař se tak, už mizím, vidíme se v cíli!“ A unikl jsem zase kupředu.

Kadence

Jednou se mě ptal kolega, jak jen mohu chodit takové strašlivé štreky? Je to jednoduché, základem je střídat levou s pravou a to vše opakovat v dostatečném počtu, odpověděl jsem mu tehdy něco v tomto duchu. Je to má super schopnost, víme? Člověk se pak postupně posouvá kupředu a vše je zalité růžovou. Ovšem jen do času, dokud nejdete Špacír! Tam se vše zalívá hnědou! Ano, někdy od poloviny bylo cestou docela dost bahna, jak jsem zmiňoval, ale co se stalo po 75. kilometru, to jsem ještě neviděl! Rasputica hadr. Tři kroky rovně, dvě uklouznutí do strany. Dva kroky do strany, tři uklouznutí dopředu z kopce. Proměnil jsem se v šachového koně! Velice sprostého koně! Tato figura mi – navzdory četným vnitřním přáním ku změně – vydržela do 90. kilometru. Přesně tam mě pobavil rozcestník, který ukazoval na cíl za 9,5 km a také na Ochmelov. Ještě že jsem nepil tu slivovici, říkal jsem si a jal se pokračovat dále rovně. Pár kroků… A najednou jsem ležel na levém boku! Což byla ta poslední kapka. Zpomalená chvíle nevěřícného zírání na rukáv, pravou nohu, bahnitou kouli na ruce, která ještě před chvílí byla hodinkami, zuřivé odepnutí hůlek a jejich odhození o kus dále a už to jelo! Bouchly mi saze a ze mě se začal linout nezastavitelný vodopád ostravských citoslovcí!

„Já se na to…“
„Jako to prase!“
„Ani jednou jsem nespadl! A teď! Teď! 10 kilometrů před cílem!!!“
Plus ta citoslovce takřka okolo každého slova. Spousta citoslovcí! (Ostravština nevede vulgarismy, pouze a jen „citoslovce“ zabarvující větný význam, víme?)
Tímto se omlouvám okolojdoucímu špacírníkovi, který byl svědkem tohoto koprolálického turistického exkurzu. Ne, neomlouvám! Nechť to bere jako jazykové kulturní obohacení. Jednou se mu bude určitě hodit. Třeba pokud se taky svalí jako pytel brambor.

Hotovo, vymalováno – doslova a do písmene. Tiše jsem se zvedl a za necelé dvě hodiny – klidný jako beránek – dorazil do cíle. Chudáci orgové netušili, o co přišli. Nebo možná tušili, předvídali, jelikož v pravidlech Špacíru je něco o zdržení se nadávek na základně. Já ty své vysypal někde U Krošenků.

Da capo?

A tak končí tento příběh… Nebo vlastně ne, ještě nekončí.

Už jsem říkal, že to ve Vsetíně neznám? Kudy cestička na základnu? Aha, linka v hodinkách vede kamsi doleva, tak tedy svěže po zelené… Když jsem po asi půl kilometru chůze okolo řeky zjistil, že mi hodinky do cíle začaly ukazovat namísto 1 km kilometrů 99, bylo nabíledni… „Blbe, ty to hodláš jít podruhé?!“ Poníženě jsem se otočil a po chvíli konečně ten most, u kterého jsem zahnul, přešel správně – rovně. Svět byl zase v rovnováze, obligátní ostuda na konec je mým „nevrgrýnem“.

Bimbam! Rozezněl se na základně zvon a jeden z orgů si mé startovní číslo 11 mohl v klidu odškrtnout. (Možná i s úlevou – kdo by v těch kopcích rád pátral po jedné ostravské zombii?) Po 23 hodinách a cirka 20 minutách na trase.

Dobré to bylo, už to nechci. Vlastně chci! Skvělá trasa, skvělá atmosféra, skvělá kyselice coby občerstvení v cíli, skvělá pilotáž vozu domů do Ostravy, jelikož jsem se kupodivu po tom všem necítil (extra) zničený. Když se doma ve 2.23 o mě začal pokoušet spánek, uvědomil jsem si, že příští ročník Špacíru by měl být ten, kdy se obměňuje trasa o jiné vrcholy… Orgové, neuděláte něco s tím převýšením? Směrem nahoru, samozřejmě.

Bonusový dodatek

„Já s písničkou jdu jak Janáček!“
„A taky mám lehký hůlky!“ (Nic, jenom manželka si ze mě pokaždé dělá srandu, když se někam balím, a já se o to musím podělit… Ale… Nicméně… Alébrž… Kdo je připraven, není zaskočen!)

A jak to letos viděli orgové? Takto: Online reportáž ze Špacíru Leoše Janáčka 2023