Listopad 2014
, přečteno 10493×
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že jednou budu chodit do fitka, kde budu absolvovat rozličné pohybové aktivity s osobním trenérem i bez něj, hystericky bych se mu vysmál, doporučil odevzdat občanku a absolvovat lobotomii (ne nutně v tomto pořadí), protože teprve poté by se mu podobná blouznivá věštba dala odpustit. Ale ono fakt. Proč? Tím se raději zabývejme po malých dávkách – no ne že by to bylo nějak hrozné … je to hrozné!
Jsem kancelářská krysa z takového jednoho ostravského oranžově zdobeného terária, kristova léta už mám také za sebou, mám fajn manželku, bezva bydlení, spoustu obskurních zájmů a posledních pár měsíců také syna, jemuž neřeknu jinak než Imperátor, protože je zde beztak jen proto, aby mě zlomil a zcela ovládl, protože se to zatím nikomu až tak nepodařilo. No a taky mám na sobě 35 kilo tuku a jako bonus chatrného rodiče už pár let vyhřezlou ploténku! Nu což, člověk si zvykne i na oprátku, ale co je moc…
Občas se sám sebe ptám, jak je možné, že takový cynický asociál dojde k tak vážnému rozhodnutí? (Což v práci mistrně maskuji, pracuji s lidmi, kolegové mě mají rádi – někteří – a já je za to nenávidím, ale to samozřejmě jen proto, aby byl vesmír v rovnováze.) Vždy se mi různá fitness centra eklovala, ne že bych se zcela nehýbal, to zase prr, obědoví „krabičkáři“ s tvarohem, rýží a suchým kuřecím masem, pilně počítající kalorie, mi připadli komičtí – a to bude možná ono.
Začalo to kolegou, který si jednou koupil jakousi obrázkovou knihu o zdravé výživě (nebylo tam moc písmenek, asi aby to všichni pochopili) a od té doby bylo pro něj všechno plné škodlivých tuků a životně nebezpečných cukrů. Od jablka po bůček, sklenici perlivé vody nevyjímaje. Neškodný blázen, říkal jsem si, ale nezůstalo jen u něj. „Zdravý životní styl“ nezačal chodit po horách, ale po lidech ve firmě. Když se k tomu postupně začali aktivně hlásit i někteří ze zákazníků, mohl jsem si hlavu ukroutit. A jako třešnička na dortu se objevil jeden z klientů – fitness trenér (mému prvnímu seznámení s ním věnuji samostatnou kapitolu), který (přeneseně) z malých tlustých Řeků dělá malé šlachovité/svalnaté Řeky (za což má můj hluboký obdiv), ale také z normálních hezkých/hezky tvarovaných ženských vytváří mému oku nevzhledné „pytlíky kostí“, které si nezadají s nítěnkami, kde už poklonu nevysekávám.
A zde je zakopaný kokršpaněl – jsa vnitřně přesvědčen, že to musí jít i jinak, že si mohu ponechat běžné menu-obědy s partou z týmu, na které chodíme do nedaleké putyky, že si mohu ponechat svou nemalou zálibu ve špiritusu a další nekalosti, které obecní dietologové/výživáři pronášejí jen šeptem a s hrůzou v očích, že stačí jen trocha sebedisciplíny, vůle a výše zmíněný trenér, pro něhož budu asi nemalým oříškem, protože na jeho první návrhy práškových potravinových doplňků, za něž by se nemusely stydět ani Spojené kafilérie s.r.o., jsem mu naplival, že to prostě půjde jinak. Mým plusem je světonázor, kdy se má na této planetce svým způsobem okusit vše a nemám problém jíst takřka cokoliv. Od sójových klíčků přes bůček až po hmyz.
A jakže to bylo dál?