Duben 2016

Sparťané u Chlumce? Část druhá

středa, 27. duben 2016, přečteno 3637×

…má to úvod.

Cestou zpět

„Devadesát, mé maximum je devadesát!“

Když jsem se probral opilý euforií (pár hodin s bývalým kolegou nad pivy s tím nemá co dělat – neviděli jsme se „jen“ osm let a čtyřiadvacet dnů), ve vlaku nazpět jsem si uvědomil při pohledu na špínu za nehty á la zasloužilý Ukrajinec ze stavby, jak jsem byl ve své úvaze o angličácích dalek pravdy.

Bylo jich jedno sto a padesát. Dlužno přiznat, že stejný počet si odskákal i Leoš, ale u něj to bylo o fous. Předposlední překážku, kde jsem v polovině spadl jako žok shnilých hrušek, jelikož to fakt zatraceně klouzalo, Leoš lezl jako inkarnace orangutana, aby hrábl po cílovém zvonečku a… minul o pět centimetrů. Neúprosná rozhodčí pokus neuznala a jak Leoše znám, určitě se ji nepokusil uplatit v té chvíli značně navlhlým pětikilem.

Ale vezměme to od začátku.

Jak už jsem předeslal, další katastrofické scénáře se nenaplnily. Nejenže se mi podařilo vstát ve čtyři ráno, dobelhat se na smluvené místo, dojet jako spolujezdec Leoše za volantem do hlavního města v reálném čase a tam se dostat z Dejvic do Holešovic, ale ani předpokládaná apokalypsa masy lidí se nekonala, takže můj pečlivě nabitý elektrický obušek na dobytčata zůstal nevyužit v batohu. Také venku nebylo obávaných mínus deset, ale deset, takže to šlo… Pak bylo najednou dvanáct hodin a mně začalo docházet, že je to asi fakt tady. Pak kdosi zakřičel „arů“ a my skutečně vyběhli do oblaku z dýmovnice. Závod jsme zahájili na chvostu vlny, ale postupem jsme se úspěšně propracovali někam do první třetiny. Nejsme žádná béčka, víme? (Manžel kolegyně se někam ztratil, takže jsme si s Leošem zůstali sami pro sebe.)

Fádní úvod – cukr

Běh… pneumatiky na zemi – banální, malá dřevěná zeď, zeď s oknem, větší zeď, největší zeď. No, už jsem zase mrštný jako v dětství, budiž slonímu mláděti země lehká. Chvíle kochání, hezká je ta stromovka, jen co je pravda. Memory test – jestli zde selžu, už si nebudu moci sebe sama vážit. A jaká je to panečku váha? Pointou je naučit se kód, který na konci závodu někomu zopakuji. Paměťová stopa „Líný Vůl E. T. (uctívá) 9 Helikoptér“. Nic inteligentnějšího mě nenapadlo, ale mně to v danou chvíli logiku dávalo, tak co? Další překážka – přenos pytle s pískem. Cha, to mě nemůže rozházet, nanosil jsem tunu briket z auta do sklepa a poté v průběhu zimy cca čtyři pětiny do šestého patra po schodech, aby vyletěly komínem. Na břemeno mám trénink. Další běh a po chvilce zase největší zeď. Není to zatím nějak snadné?

Po cukru přichází bič

Že jsem nedržel hubu. Chození po kůlech! Zde jsem předem očekával, ze si v lepším případě odskáču 30 angličanů, v horším si při pádu namlátím své mužství a v nejhorším si při pádu vybiju zuby. Zvládnutí nepřipadalo v úvahu, jsem realista. Naštěstí proběhl ten lepší případ. Po odskákání, kdy jsme s Leošem vymysleli sílu nedevastující taktiku, kdy každý děláme na střídačku pět kousků, nás čekalo lezení po síti. Mám rád sítě, mám rád pavouky, vskutku milá překážka. Běžíme dále a kde se vzal, tu se vzal šikmý trám – vystoupal jsem, ale seskok se odehrál do nechtěného parakotoulu. Efektní, ale ještě na tom budu muset zapracovat – zatím nemám zmáknuto rozdávání vzdušných polibků publiku, úklony a celkové děkování potlesku.

Oštěp! Copak jsem „Vinetů“? Zde jsem opět čekal prohru, na zvládnutí je jen jeden pokus a ten provaz na konci, kterým si další závodník oštěp přitáhne, značně mává s těžištěm. Měl jsem špatný odhad, už je to let, co jsem byl letecký modelář a aerodynamiku měl v malíku – mířit o půl metru níže, zapíchl by se a je to tam. Takže jsem si to odskákal. A Leoš samozřejmě taky.

Další běh a po chvilce zase největší zeď. „To bude asi déjà vu, zní to tak.“ Aú! Ještě že už mám Imperátora, protože po zmáknutí této překážky jsem chvilku mluvil o oktávu výše. Muži mi rozumějí.

Traverz! Tu desetiminutovou frontu jsem si mohl rovnou odpustit, kdybych věděl, že to bude tak zatraceně klouzat. Devadesát angličanů se završilo, jen to hvízdlo. Stačí! Ale ještě tu bude oslizlý špagát.

Zase běh. Podlézání můstku, kde procházejí lidé, předání paměťové stopy, další chvíle závodní pohody. Ručkování. Neklouzalo to, takže jsem zde mohl být skautem – „vždy připraven“. Sice ne s takovou elegancí letícího pírka jako Leoš, ale byl. Další překážka, vytahování břemene – něco těžšího by nebylo?

Trať šla do finiše. Zatraceně, řeka nebude? Jako smířenému s tím, že se budu v dubnu koupat, se teď nemohu smířit s tím, že tomu tak nebylo. To zase bude peněz za psychologa!

Po biči rýč… hubou v zemi

Řeka skutečně nebyla, zato plazení se pod ostnatým drátem a pěkně hnusná žumpa odpadní vody s podlezením desky, která byla takřka u hladiny. Chyběl už jen C.H.U.D., ale třeba jsem ho mezi tou hromadou diváckých záškvar jen přehlédl. Pohled na cizí neštěstí vždy táhl. K tomu ostnatému drátu dodám, že vyhřezlá ploténka (a léta praxe IT specialisty hledajícího vždy to nejjednodušší řešení) vás naučí umění sudu. Ne pivnímu nebo tomu s vínem, ale tomu kutálejícímu se. Taky jsem mimoděk zjistil, že nenávidím hasiče. Ne ty, co se poctivě věnují ohňům, ale ty úchyly, co se věnovali nám. Nechápu, kde vzali tu potřebu nás zalévat? Vyslechli si pěknou spršku mého horšího peprného ostravského já, i když mi beztak nerozuměli, „bo to bylo kratce“. Ale o to více úderně.

Šplh po slizkém laně! Zcela zbytečné to zkoušet, ale třeba se stane zázrak? Ne, nestal! Kdo neskáče, vylezl lano nebo tak nějak. Hop, hop, hop. Jedno sto a dvacet angličanů je zde.

Na závěr nesmím zapomenout na dvojité převalení traktorové pneumatiky. Až mě to přestane v práci bavit, jistě mě přijmou v nejbližším pneuservisu Zetor. Potřebnou kvalifikaci mohu doložit.

Takže to bychom měli? Ne, neměli! Před cílem na nás čekala poslední „sviňárna“, ale o té jsem se už zmínil. Suma sumárum? Jedno sto a padesát angličanů je fakt moc. Probouzí se ve mně skotská touha nechat jejich řady důkladně prořídnout. Ale o tom až jindy, nejsme v dějepise, že?

Sečteno, podtrženo, zváženo…

Kdyby mi to dovolila má tvrdá slupka krále všech cyniků, možná bych napsal, že jsem si vyzkoušel, jaké je to mít slzy v očích, protože jsem to dokázal, ale takto to napsat nemohu. Nicméně… Tohle byla jen zatěžkávací zkouška, protože jako správný chvastoun musím podotknout, mám na víc! Mohl jsem běžet rychleji, koneckonců mě Leoš neustále pobízel, i energie mi na konci zbylo dost. Tak někdy později – lépe, radostněji a… více zostra!

Dodatek

Abych nezapomněl, celé jsem to odběhl s kamerou na čele, takže mám video. Zatím však stále čekám na vyjádření Stevena Spielberga, zda se ujme zpracování tohoto veskrze cenného materiálu, když už Pasolini nežije. Zatím mi ale neodpověděl. Asi mi zase nefunguje e-mail. Zvláštní.