Duben 2016

Sparťané u Chlumce? Část první

pondělí, 25. duben 2016, přečteno 3187×

Plán extrémních překážkových závodů jsem začal řešit ihned po druhém přiostření, jelikož v dnešním zběsilém životním tempu se člověk ani nenadá, je tu prosinec a za vydatného posměchu všech okolo obsluhuji oděn ve společenském oděvu funícího Velkostatkáře. Nic takového nechci!

Pár jsou dva a více, takže čím začneme? No čím asi, přeci tím nejjednodušším, co je aktuálně k mání – Spartan Race a jeho úroveň Sprint. Když byla otevřena registrace na jarní Prahu, nečekal jsem, že budu rovnou zapisovat tým, ale opravdu tomu bylo tak. Jako první se pro celou věc nadchl Leoš, toho však podezřívám, že je to jen proto, aby na mě dohlédl, že tam nezdechnu, protože má beztak se mnou další velké plány. Jako druhý zavětřil, že se něco děje, grafický kolega z práce, který se tváří, jak urputně neposiluje, ale já stejně vím, že více mluví, než zvedá. Budeme mu v tomto příběhu říkat „Gramofón“ – jeho touha po účasti zpočátku vykazovala znaky frenetičnosti. No vida, kdo uzavře povinný minimální počet 4 osob v týmu? Neuvěřitelné, sám Velkostatkář! Leoš ho jednou v Chrámu činek a tyčinek „zpracoval“ – předpokládám, že flaškou rumu, jinak by na to nekývl. Účel světí prostředky.

Budoucnost společného závodu začala malovat srdíčka do našich myslí, registrace byla provedena, vše zaplaceno, nezbylo než se těšit na konec dubna a mezitím se intenzivně začít připravovat.

Ouvertura: Pět ran morových

Všechno šlo jako na drátkách. Jakže je ten můj světonázor o rovnováze sil? Pro samá pozitiva jsem na něj málem zapomněl. Ale to předbíhám… Podobně jako se mi dařilo zvyšovat svou kondici na poli Chrámu, Velkostatkářovi se dařilo podobně na poli práce (začal si teď hodně „hrát“ s vrtulníčky a natáčením „shůry“), takže cvičit takřka nechodil. Nu což, ještě tu máme tři týdny, třeba to dožene?

První zahřívací rána: Velkostatkář

„Můžeš na chvilku?“ jednou si mě tak zavolal do své kanceláře.
Když jsem s otazníky v očích naklusal, otevřel přede mě diář a začal mi ukazovat termíny. Všechny ty kroužky v kalendáři byly okolo třiadvacátého a jeden dokonce přímo v tu sobotu, kdy je závod.
„Tady všude točím,“ začal, „Tábor, České Budějovice…“
„…Český Krumlov, Třeboň,“ pokračoval jsem, „já také znám spoustu měst z jižních Čech. Co se mi snažíš naznačit?“
„Že Spartana nedám, mrzí mě to, ale nestihnu se připravit, musíme najít náhradu.“
Hm, to nám to hezky začíná, ale co už s tím, času je dost. Situace se kupodivu vyřešila za pár dnů, místo Velkostatkáře obsadila kolegyně z práce svým manželem. Když jsem se jí ptal, zda je to proto, že se ho chce zbavit a máme ho nenápadně nechat zcepenět někde v blátivém zákoutí, odpověděla, že by možná bylo fajn, kdyby se vrátil. Chápu, ale stejně tak si píšu „dořešit“, protože řekla to slůvko „možná“. Asi v tom ještě chuděra nemá jasno.

Druhá rána: „Gramofón“

Čas do závodu: t − 8 dnů

„Kdy přestáváš cvičit?“ zeptal jsem se Gramofóna při cestě na společný oběd. „Já to vidím na úterý, kdy si naposledy zaběhnu něco náročnějšího a středa až pátek relax, aby sobota za něco stála,“ dodal jsem.
„Co? Proč? Jak přestat cvičit?“ opáčil mou otázkou zjevně zmatený kolega.
„Víš, že máme příští sobotu závod, že?“ snažil jsem se chytrému napovědět a preventivně si chystal kopanec.
„Co? To už je příští sobotu? Ééé… to nemůžu, máme rodinnou oslavu,“ zasvětil mě Gramofón do svých plánů, ze kterých očividně Spartan vypadl. Když mi na čele naběhla žíla, protože dodal, že o oslavě už ví 14 dnů (a kdybych se ho na to nezeptal, tak mu to asi „dojde“ v pátek před závodem), pokusil se mě uklidnit slovy: „Ale já ten lístek někomu dám.“

Přepadl mě pocit blaženosti, že se z mého týmu začíná stávat skupinka cizích lidí.

„Asi bych ti neměl říkat, že se teď vstup prodává za bratru dva tisíce,“ jízlivě jsem si rýpl.
Když jsem poté zahlédl, jak se mu v očích zajiskřily symboly dolaru jako strýčkovi Skrblíkovi v Kačeřích příbězích, bylo mi jasné, že se právě rodí plán, jak Gramofón nechutně zbohatne, protože svůj start původně koupil za polovinu aktuální ceny.
Nebudu to protahovat, se schopností prodeje má podobné zkušenosti jako s plánováním v kalendáři, takže se tým rozpadl.

Ten den jsem v Chrámu zaběhl svůj rekord – vztek je dokonalé palivo.

Třetí rána: Leoš poprvé – auto

Čas do závodu: t − 7 dnů

„Teď mi psal Leoš, že naboural,“ houkl na mě Velkostatkář na chodbě, „nic mu není, jen plechy, připrav se na to, že do Prahy a zpět budeš řídit ty a pojedete tvým vozem.“ (Leoš zůstává v Praze, proto trval na tom, že pojedeme jeho autem a já se zpět budu vracet vlakem.)

Už jsem se jen usmíval.

Čtvrtá rána: Leoš podruhé – práce

Čas do závodu: t − 6 dnů

„Chtějí mě teď vyslat na týden do Birminghamu, dám ještě vědět,“ přišla mi od Leoše SMS.

Usmíval jsem se ještě více.

Pátá rána: Král mor

Nebudu zastírat, že jsem stále více začal očekávat, copak si „morové rány“ chystají na mě? Ohlédnu se pár dnů zpět a…
„Ty, jestli mě nakazíš, tak si mě nepřej!“
„Však tě nikdo nenutí chytat cizí viry…“
Mírně toxický kolega, který si přisedl, v tom měl jasno.

Čas do závodu: t − 5 dnů a u mě se projevila bolest v krku, začala startovat rýma a celkově jsem se nějak více potil. Paráda, na scénu přichází zlatý hřeb!

Usmíval jsem se úplně nejvíce. Jako debil.

Hlavní dějství

Když jsem v den závodu v pět hodin ráno nasedal k Leošovi do náhradního auta, které si vypůjčil, byl jsem navzdory intenzivní samoléčbě stále ještě trochu „zahleněný sám do sebe“ a celkově zesláblý. Bylo jasné, že dnes budu muset vsadit vše na jednu kartu, kterou je adrenalin.

Cestou se už žádné „rány“ nekonaly, byť jsem očekával minimálně pád meteoritu na dálnici, výbuch motoru někde u Rohlenky a tak podobně. Fakt nic, z čehož jsem byl v mírném v šoku!

…

Má to pokračování…