Únor 2016

Přiostříme to podruhé!

středa, 3. únor 2016, přečteno 4179×

„Nečekal jsi, že budu tak dobrý, že?“ začal jsem hovor, když jsem Velkostatkáři vplul na růžovém obláčku vlastního úspěchu do kanceláře. Nos hezky nahoru – tak jak se sluší.
„Hm. Ani nevíš, jak lituji, že jsem si tě tehdy nenahrál, když jsi prohlašoval, že na světě neexistuje síla, která by tě přinutila chodit cvičit…“ zalkal Velkostatkář a začal lehce posmrkávat. Asi ho to vážně trápí.
„Co zase máš? Nejsi rád, že jako tvůj zaměstnanec mám takto před sebou pěkných pár produktivních let a už nehrozí, že ti pojdu na obezitu?“ snažil jsem se ho povzbudit.
„Stejně vím, že mě nyní bezbřeze obdivuješ a beztak máš mou fotku v peněžence, hned pod obrázkem manželky. A mou rozpaženou »sošku«, držící činky, nad dveřmi doma.“ To jsem si z bezpečnostních důvodů jen pomyslel. Přeci jen jsem seděl proti chlapovi, který toho naházel železem o dost více než já.
„Už pro tebe nejsou všichni, co chodí cvičit, magoři, že?“ zkoušel ve mně vzbudit záchvat kajícnosti Velkostatkář.
„Ale to víš, že jsou, stále jsou. Jenže já jsem všech magorů etalon, takže jsem prostě zapadl,“ kontroval jsem.
„Ale to není to, proč jsem tady. Rok je za námi a já se s tebou přišel zase trochu »poštengrovat« – to abych měl nějakou motivaci, víme?“
Položil jsem před něj na stůl kalendář, kde bylo zakroužkováno pár termínů…
„Přidáš se?“ hodil jsem v plén výzvu?

Chvilku jsme si povídali, přičemž jsem sledoval, jak se Velkostatkářův otazník v obličeji plynule mění ve vykřičník, když mu došlo, co mám za lubem, načež ten za nějakou dobu hovoru volně přešel ve dvojtečku s pomlčkou a závorkou. Zda se přidá, to si nechá projít hlavou (snad ne jako Kurt Cobain), přeci jen už je to seriózní pán, majitel firmy, důstojnost sama… A ti takovéto věci nedělají. Někteří. A já? Někomu možná připadne, že má záliba v sázkách, kde je na mé straně kratší konec lana, je čirý masochismus, ale když já mám Velkostatkáře fakt rád. A pro jeho úsměv bych se nejraději rozkrájel. Někdy.

O co tedy jde?

//Já, níže podepsaný „Kult Turista“ místopřísežně prohlašuji, že po uplynutí jednoho roku, kdy jsem dokázal naplniti první Vazalskou přísahu, v této pokračovati hodlám. Linie pěkného příběhu tohoto tak bude dále rozvíjena, protože v záchvatu nadšení a přehnané sebedůvěry stanovuji://

V roce, jenž jest číslovkou 2016 označován, se zúčastním páru překážkových závodů, které zváti jako extrémní lze. Každý ze závodů musí býti úspěšně dokončen. Pro pořádek budiž uvedeno, že pár jsou odjakživa dva, nicméně lze takto označovati i počet větší! Nemusím se nutně oněch závodů zúčastňovati sám, ale podobně postižené druhy přizvati mohu, neb toto jest důrazně doporučeno, protože jeden druhého můžeme ve výkonu podržeti či bezuzdným výsměchem novou energii do žil vlíti.

Bude-li má vůle či schrána tělesná slabá (dřívější ohled na nemoci či hexenšusy povšechné nyní nebude brán), budiž mi uložen trest, kdy po dobu čtyř návštěv Chrámu činek a tyčinek budu svému chlebodárci, který tamtéž se vyskytovati bude, osobního pucfleka dělati. Takovýto osobní pucflek nechť společenský oděv má, včetně kravaty, stříbrný či nerezový podnos s nápojem ve sklenici drží a tento v případě potřeby cvičícímu protějšku úslužně nabízí. Též hedvábným ručníkem, který má připraven na svém předloktí, čelo zpocené utírá.

K tomu mi dopomáhej kdokoliv potřebný.

A je to! Sice se přiznám, že mě výše zmíněný trest dost baví, jsem pro každou špatnost, jistě by mě reakce okolí naplnila zadostiučiněním až po okraj, ale pro to jsem „nedřel“. Po aktuálním měření, kdy se s Leošem naše cesty opět na chvilku rozcházejí, je měsíční výsledek plus necelý kilogram masa a plus čtvrtkilogram špeku to, co mě doslova předurčuje ke kariéře extrémního závodníka. Má růžová budoucnost může začít černě oťukávat mé kosti, které si nyní budou muset to své „odběhat“, protože vytrvalostní trénink se ojebat nenechá.