Únor 2016

Šíleně „medová“ matrace

sobota, 13. únor 2016, přečteno 4473×

Leoš mě opustil! Zase. A nebo vlastně ne – ze svých služeb jsem ho propustil já sám. Zase. Tentokrát však proto, aby se nyní mohl věnovat své figuře coby skladu bílkovin pro případ zombie apokalypsy a intenzivně se mezitím jako vedlejší produkt, než to přijde, připravovat na jakousi přehlídku muskulatury, oleje a určitě i zrcadel, která ho čeká v americkém Ohiu. Bude to má nemalá zásluha, pokud se umístí na oceňované příčce, to je nad slunce jasné, ale ve vší skromnosti si samozřejmě nebudu dělat žádné nároky na sošku ani na medaili, kterou přiveze. Tedy pouze v případě, že ta medaile nebude z čokolády ve slušivém staniolu. Přemýšlím-li o tom, beztak se žádné jiné medaile nedělají – to už všichni víme od školky, ne? Ale zpět k meritu, tentokráte bylo ono opuštění trochu jiné, dostal jsem totiž od Leoše elektronický dopis na rozloučenou: „Právě jsem ti něco poslal,“ houkl mým směrem ve chvíli, kdy jsem zrovna se zatnutými zuby, s kusem železa v ruce šálil gravitaci.

Když jsme si pak při loučení se slzou v oku padali do náruče, slíbil jsem mu, že si jej hned večer přečtu. Čekal jsem spoustu vřelých slov, nadšené hodnocení mé úspěšné dráhy, obdivné vzhlížení k mé vůli… Vlastně nečekal. I zde o pár řádků níže jsem stále skromnost sama. Obsah Leošových písmenek mě však překvapil.

Tréninky! Dva! Silově-kondiční! Tak tohle sis na mě připravil namísto těch vřelých slov? To zase bude noční pláč do polštáře. Ale jo, máš pravdu, sadisto, to ta má druhá přiostřená sázka. Tobě nejspíše záleží na tom, abych ji „dal“, není-liž pravda?

Takže copak to tu máme?

Trénink A

• Rozcvička – 10 intenzivních minut na orbitreku.
• 3× angličáky (15/20/30) + držení tyčky (60 s / 45 s / 30 s) + následné kliky (15/10/15).
  (Hm, Leoš jaksi zapomněl napsat, že ta „tyčka“ má bratru 20 kilo a mám ji držet nad hlavou. Není to moc, ale „pronese se“.)
• Zátěžák kopec.
  (A to je mi pěkně vypečená věc! Odehrává se na páse a začíná s náklonem 5 %. Člověk si tak šmaruje rychlostí 6 km/hod. a každou půlminutu si přidává náklon 1 %, a to až do 15 %. Pokud tou cestou necestou nezcepením, mám příště zvyšovat rychlost o 0,5 km/hod.)
• Tlaky na ramena vsedě na šikmé lavici (12/12/12) + „výpady“ na konec koberce a zpět + kettlebell obouruč obloukem 12 kg (15/15/15).
  (Tlaky na ramena s nevinnou výše zmíněnou tyčkou, kde v závěru přichází starý známý kus železa, kterému se nepovedlo býti konvičkou. Mám ty věci rád! Odložené na poličce co nejdále ode mě. Pro jistotu pod velkou vrstvou prachu.)
• Zátěžák sprint.
  (Ano, umístit zátěžový test sprintu na samotný konec tréninku je obzvláště zákeřné, zatím k tomu nemám slov – tedy kromě těch sprostých.)

Trénink B

Čekal by někdo, že by tréninkový plán B byl nějak výrazně jiný? Psal ho Leoš, tak co je to za nesmyslnou vizi? Spíše bezbožné přání. Je to samozřejmě podobně veselá kopa návodů k neohrabaným prostným ne nepodobným těm z A – Leoš mě musí mít fakt rád! Nejvíce mě pobavil požadavek „přítahy na TRX »na Široko«“. Jan Tříska by se asi divil.

…

A tak si to tak ve svých osamělých hodinách v Chrámu šolichám, sem tam na pár minut omdlím a ostatní figurky mě ve vší slušnosti opatrně překračují, ale to se časem poddá. Začnou mě nejspíše odkopávat do kouta.

Naproti tomu doma (ano, stále „hrnu“ 4 tréninky týdně), kde mám k dispozici „jen“ TRX špagáty, jelikož mi manželka činky rozmluvila (rozumějme zatrhla), hopkám 90 angličáků, které prokládám obvyklou sestavou na známé téma „křepčící blbec s provazy v teráriu“, kterou mě Leoš naučil. To mé dusání, co je k tomu přidáno navíc, jistě oceňuje postarší madam o patro níže, protože vše provádím v době, kdy běží ty nejsledovanější zprávy. Ale zatím mi nenadala a ani nehrozila holí, ale to jednou přijde, určitě až to budu nejméně čekat. Čaganem po hřbetě.

Věděl jsem, do čeho jdu, extrémní příprava na extrémní věci. Aspoň že mám tu hudbu, o kterou se mohu opřít!

Tréninky bychom tedy měli, ale co s těmi závody?

„Sparťan“, „Predátor“, „Armyran“… Enyky-benyky-kliky-bé!

MAD RACE!!!

Chrám činek a tyčinek má svůj vlastní extrémní závod, letos druhý ročník konaný 4. 6. 2016. Kdo to ještě neví.
Tento extrémní závod má letos hvězdnou účast. Kdo to ještě neví.
Mě!

No dobrá, trošku jsem popustil uzdu své fantazii a maličko se zasnil, že jsem jakože slavný, když už mám více než rok svůj upocený blogísek, nicméně aspoň polovina informací výše je pravda. Tedy ta o existenci závodu. Takže?

„MAD RACE – extrémní překážkový závod – prověrka síly, rychlosti, vytrvalosti, obratnosti a odvahy. Chceš zjistit své limity a překonat je? Investuj své odhodlání a vůli, zbytek zařídí MAD RACE se svou skvěle umístěnou, náročnými překážkami prošpikovanou, našlapanou tratí a se vším, co k pořádné jízdě patří.“

„Moc hezky o tom píšou, takže kde se mám registrovat?“ mumlal jsem si pod vousy a kul aktuální pohnutí dříve, než mě opustí.
„Tady!“ klik…
„Jméno, příjmení, sleva jako klient partnerského fitness,“ no vida…
„Ha, copak to tu máme? Jsem součástí týmu?“

V tu chvíli mě to napadlo! Dokončil jsem registraci, při ní mimoděk založil „#ttým“, zaplatil startovné a začal teprve pořádné přemýšlet, jak to celé osvícení uchopit.

#ttým – věc veřejná!

Nač to protahovat a složitě popisovat, vždyť je to tak prosté. Tímto vyzývám své věrné i nevěrné čtenáře, cítíte se na to? Pojďte do toho se mnou!
Registrace tudy: http://www.mad-race.cz/registrace/
Stačí jen uvést název týmu „#ttým“ (včetně křížku) a už v tom pojedeme spolu.

Co si od toho slibuji? Pikantní atmosféru překvapení, jelikož nechci ovlivňovat, kdo se do mého #ttýmu přihlásí. Tak nějak věřím ve zdravou soudnost každého jedince – igelitové pytle kupovat skutečně nebudu… I když křídu a pár svíček bych si možná připravit mohl. Chcete to pro jistotu zkonzultovat? Níže je formulář.

Jo, málem bych zapomněl – trať sport 10+ km! Jako obvykle: „Mistři světa, všude jsme byli dvakrát, od všeho vlastníme klíče a moře je nám po kolena.“

Sice tím tak trochu vystoupím ze své představy anonymity, ale co už. Možná jsem naivní, ale věřím, že klauni ze „sociálního cirkusu“ mi už nechtějí za mé Botanické rozjímání šlápnout na krk. Třeba už na to vše zapomněli? Uvidíme.

Ještě nekončíme

„Cože, ty jdeš na MAD RACE?“ zavětřil Leoš, když jsme na sebe narazili a já mu to vše vyslepičil.
„Tak víš co? Já se do tvého týmu přidám!“
Na chvíli mě ovládlo nadšení, jelikož jsem si představil, jak mě ladně přehazuje přes překážky, které budou nad mé síly.
„Anebo ne, já postavím tým proti tvému a budeme soupeřit.“ nahlas uvažoval dále.
„Ehm!“ polkl jsem naprázdno.
„Ale že jsi to ty, můj tým bude mít nějaký handicap, abyste měli šanci. Ten ještě vymyslíme.“ snažil se mě Leoš konejšit ze šoku.

Napadlo mě prostřelení kolene každého člena hned při startu, ale tak nějak tuším, že na tohle by Leoš asi nepřistoupil.

No, mám(-e) se na co těšit.

…

Na příští hodině jsem se do tréninků zakousl s o fous větším odhodláním.