Nokturna (a její zvířetník), 1. část

„Jednou přejdu odtud tam…“
„Výhledově bych mohl přejít…“
„Až jednou mladý odroste, natrénuji a…“

Jednou, výhledově, třeba, možná, až… Tak tahle slůvka nikdy v mém slovníku moc nebyla. Vlastně se dá říct, že celý můj slovník je poslední dobou docela úsporný, ale to je jiná kapitola. Co však rozhodně není úsporné, je můj kilometrický hlad! Měl jsem velké vize, protože mi přestávaly stačit takzvané „horské prasečiny“, jak s oblibou nazývám svá padesáti a více kilometrová turistická kolečka. Jenže kde na tohle vzít parťáky? Můj věčný „nevrgrýn“! „Na takovéto »klády« člověk stěží najde druhého do dvojice, i kdyby to mělo být na kole. Natož pak po svých.“

Proč parťáky? Protože, a to si upřímně přiznávám, noční přechody pro mě nejsou nejkomfortnější. (Tedy nebyly, ale o tom postupně.) Ne, není to o strachu, nicméně… Přeci jen je fajn mít s sebou někoho, s kým se v družném hovoru tma lépe krájí. Někoho, kdo zavolá pomoc, pokud se temná stezka změní ve sráz, který „nevychytám“. Navíc významným benefitem je, pokud je ten někdo o fous výkonnostně slabší. Takové to…
„Ty se nebojíš divokého prasete nebo toho medvěda, co tu brousí? Víš, že nemůžeš být rychlejší.“
„Ne. Mně stačí, když budu rychlejší než ty, až ho potkáme.“
Ten člověk už pak se mnou moc chodit nechtěl, což samozřejmě ani trochu nechápu.

Ale zpět. Kde parťáci nejsou, ten „kilometrický násilník“, v něhož jsem se postupně začal měnit, začal hledat pomoc na konci své paže. A tak jsem se na začátku roku 2023 začal učit osamělé noci…

K něčemu se musím přiznat, aby to celé začalo dávat smysl. Celý život tak nějak vidím nevalně. Jedno oko prázdné, druhé vysypané. Tedy… Jedno oko ukrutně tupozraké, druhé taky chabé a na obou zhruba od období plnoletosti báječný keratokonus. Žiju s tím, život není peříčko, posilovalo i posiluje to představivost a celkově vybudovalo můj vlastní bohatý vnitřní svět. Že to zní vlastně docela fajn, tak proč to tak pateticky zmiňuji? Souvisí to s problematikou nocí.

Nočním lesem kráčí postava, světlo čelovky líně olizuje krajinu, monotónní klapot trekových holí uspává mysl. Co postava vidí?
„Kameny, stromy a tam vzadu? To je snad něco z… Pekla? Astrálu? Torzo hlavonožce s lidskou tváří? Propletená mrtvá těla? Ach! Pohnulo se to!“
Postava přichází blíže…
„Tak ne, jen pařez s odhalenými kořeny.“ A tak to mám se vším. Je potřeba otupět. Aneb jak s oblibou říkám, člověk si zvykne i na oprátku.

Bohů míň, Studená Ostrava, Děstrava, Z Bašky přes Budosociokolektivov, Štrambova!!! Ne, nezbláznil jsem se. Stejně kreativně, jak jsem plánoval své nočně výukové 30–50kilometrové trasy, jsem přistupoval i k jejím názvům. Hezky podle místních reálií. Někdy okruh, jindy jsem se vzdálil vlakem právě třeba do zmíněné Bašky a jednoduše šel domů. Pátek co pátek jsem večer opouštěl domov a vracíval se někdy k ránu, abych po pár hodinách spánku – nebo spíše lucidního blouznění – razil s mladým zase někam do hor. Byly to vlastně krásné uvykací chvíle, protože jsem si empiricky ověřil, že noční kraj, lesy i louky nejsou nepřátelské. Že ten černý plášť soumraku doslova natírám na růžovo? Možná. Naštěstí je můj svět jako obvykle v rovnováze a vše vyvažují… Infarktové stavy!

Nočním lesem kráčí postava, světlo čelovky líně olizuje krajinu, monotónní klapot trekových holí uspává mysl. Co postava vidí? Nic, jen temnou lesní stezku někam mezi křovím. Osvětlenou velmi ztlumeným světlem. Co vidí postavu? Srna schoulená metr od stezky. Postava o srně netuší. Srna vyčkává. Postava prochází okolo srny. Srna je v bezpečí. Postava ukazuje srně záda. Klid a mír vládne krajinou, když tu… Srně absolutně přeskočí! Srna s mohutným lomozem zahajuje panický útěk někam do temnoty. Větve praskají, srna hlučí stále více. Klid a mír se otřásá v základech. Postavou projíždí blesk. Chytá se za levou půli hrudníku a s kletbami se sune k zemi.

Ne. Na toto se nedá zvyknout. Prostě nedá! Píšu si – do základní lékárničky nočního turisty zahrnout cestovní defibrilátor.

A tak jsem začal „sbírat“ zvířetník. Aneb co mě dokáže „vyvředit“ tentokráte?

Drobní

Všemožné myšky, hraboši, lasice, ale i ježci. Většinou jen tak mírně šramotí někde poblíž stezky, zcela neškodní. Malá svítící očička hodně při zemi. Jednou jsem však byl svědkem, jak se před mýma očima myš „proměnila“ a začala stoupat po kmenu stromu. Dobře, připouštím, že to možná byla veverka od samotného počátku, ale nebudu si kazit ten prima pocit čirého údivu. (To ty mé ne zcela funkční oči a velká představivost, víme?)

Střední

Kočky, zajíci, lišky, ale i jezevci. Ti divocí se většinou za doprovodu praskání větviček a šumění listí dekují někam pryč, kočky jen vyčítavě hledí. A svítí očima. Ještě vyčítavěji. Až má jeden neutuchající potřebu pokleknout a začít se omluvně kát.

Zvláštní kapitolou „středních“ jsou psi. Ne že bych na svých cestách potkával volně pobíhající psiska, naštěstí, ale při nočních přechodech se člověk nevyhne potemnělým vesnicím. Častokrát jsem se cítil jako mistr lampař. Jenže zatímco lampař rozsvěcuje pouliční světla, můj výkon je postupné „zapínání“ těch bláznivých čtyřnohých „hlídačů“ v zahradách. Hezky z jedné strany obce na druhou. Tímto se omlouvám spícím spravedlivým. Vlastně ne! Neomlouvám. Nejednou mi totiž takový tichý hlídač v zahradě přivodil infarktový stav ne nepodobný tomu se srnami.

Nechtění

Ve zkratce? Co nechcete na túře potkat více než divoké prase? Správně, divoká prasata! I když? Takové jedno dobře mířené zachrochtání a zadupání z houští dokázalo nájezdem adrenalinu dokonale opravit rozbolavělé tělo a člověk se na notném kilometru trasy cítil jako znovuzrozený… Ale nadšené ódy o tom domů nepsal, to opravdu ne.

Vysoká

Vysoká možná, ale rozhodně ne vzděláním! O srnách jsem už napsal vše podstatné, ačkoliv… Občas prostě jen tak stojí, civí, svítí očima a… Civí! Často jich je povícero. A co taková civící skupina udělá? Správně, v tu nejméně vhodnou chvíli jim klasicky „přeskočí“ a začnou panicky přebíhat dva metry před vámi přes cestu a člověk jen stojí, kroutí hlavou, bije se do ní a říká si „proč zase já“! Srny, noční tvorové, kterým nejčastěji spílám a obohacuji noční kraj vulgarismy.

Samostatnou kapitolou, na kterou rád vzpomínám, byl jeden jelen. Jen tam tak nedaleko stál, koukal na mě těmi svými zářícími „světly“, co byly ve výši mých očí. Světlo čelovky dávalo tušit ty olbřímí „kořeny“, co mu rašily z hlavy. Sálal z něj fascinující klid. Pak se líně otočil a pomalu odkráčel. To bylo něco úplně jiného než ty pomatené srny. Misky vah kategorie „vysoká“ se tak alespoň na chvilku vyrovnaly.

Ptactvo

Podobní panikáři jako srny, ale nic dramatického. Jsou malí a většinou šramotí zpovzdálí, to nočního chodce jen tak nerozhází. I když? Zvláštní kapitolou pekla potemnělých přechodů budiž hejno ukřičených kachen, co se jaly prchat po hladině rybníka kamsi do temnoty obligátní metr za mými zády, co jsem je nevědomky minul! Od té doby mám potutelný úsměv zadostiučinění u nedělního oběda, když se zrovna poštěstí dát si kachnu.

Tak mě napadá… Skutečně jsem napsal, že ptáci nejsou dramatičtí? Asi nejintenzivnější infarktový stav jsem zažil právě s nimi. A ne, nebyly to kachny.

Nočním lesem kráčí postava, světlo čelovky líně olizuje krajinu, monotónní klapot trekových holí uspává mysl. Temný les navíc ještě tlumí mlha. Letící sova nevydává žádný zvuk. Tato naše setkání vylepšila tím, že s absolutní přesností pár metrů nade mnou houkla. A to tak, že nahlas! Nebo mi to aspoň v tu chvíli připadlo. Tenkráte se mi zastavilo srdce a vlastně si nejsem jist, jestli se od té doby už nějak rozběhlo.

A to je vlastně dobře. Jak jinak lépe čelit infarktům než s vlastním zastaveným srdcem?