Duben 2018

Nepříliš schopný sebevrah

čtvrtek, 19. duben 2018, přečteno 4369×

Tak jsem si prožil vskutku povedený apríl, jen co je pravda. A nepřichystal ho nikdo jiný než mé vlastní tělo, které prostě ví, na jakou strunu u mě udeřit. Bodejť by taky ne. A vlastně to nebyl fórek, mohla to být i tak trochu tréninková „stopka“ na pár týdnů… Ale já se nedal! „…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Prostě a jednoduše mě po třech letech opět navštívil starý známý „abscessus scrofa domesticus“ (absces jako prase). Že jsem však již zkušeností protřelý, zhurta jsem se na něj od prvních zjevných příznaků obořil „višňákem“. No jo, jsem už starý kmet – kdo z mladších dnes tuto voňavou legendu zná? Ale zpět. Takové ty večery, kdy s manželkou poleháváte u televize (sedět se nedalo), páchnete uzeným do šířky i délky, tu a tam si k vínu zobnete růžovou lentilku od bolesti, to se pak není čemu divit, že vás přepadne přemítavá melancholie. Přemýšlíte o životě, štěstí a neštěstí… A soucítíte! Moc soucítíte.

„Být hubeným ještě nikoho neudělalo šťastným.“
Toto nebo něco v obdobném duchu tu a tam pronášela jedna známá. Většinou ve chvíli, když se nacpávala nějakou sladkostí způsobem, že by i huse šiška šokem zaskočila. Když tak nad tím s odstupem přemýšlím, byla to samosebou hlavně obhajoba aktuálního konání, ale snad ta špetička hluboké životní moudrosti se tomu upřít nedá…

Mám totiž kamaráda. Ne, znovu, musím to formulovat jinak – ještě mám kamaráda! Když jsem se s ním před lety seznámil, byl na tom podobně jako já. Puclík radost pohledět. Pak jsme se nějaký ten rok neviděli. A pak zase jo. Jaké to bylo setkání! Dva hubeňourové. (Reklamní agentury specializující se na témata hladomoru se o nás začaly zajímat jako o své kmenové katalogové modely.) V té době jsem už měl splněnou svou první trifectu, a proto jsem v euforii nepojal sebemenší podezření, že by bylo něco v nepořádku, když se mě ten, jehož jméno nemá smysl uvádět, začal freneticky vyptávat, jak to vlastně s těmi „spartany“ je. Kdybych tehdy věděl to, co vím nyní, zatvrdil bych se a hrob by ve srovnání s mou výmluvností byl sprostým žvanilem. Také bych navíc nepřipustil, abychom se na další rok stali spartskými parťáky – ano, Dohnal. Co tím myslím? Co by, když jsem poté, co se mnou absolvoval Kouty viděl jeho kalendář pro daný rok, rázem mi to vše docvaklo…

Malá ukázka

Winter Gladiator Race Josefov, Spartan Super Kouty, Spartan Sprint Kouty, Gladiator Race Milovice, MAD RACE Ostrava, Barbarian Race Wisla, Heroes Race Hradec nad Moravicí, Gladiator Holice, Spartan Workout Beast Havířov, Spartan Ultra Beast Valčianska Dolina, MAJ:DAY Steelrun Vendryně, Barbarian Arrow Tychy, Barbarian Race Tychy, Gladiator Race Josefov, Spartan Beast Liberec, Barbarian Arrow Ustroń, Barbarian Race Ustroń, Gladiator Race Praha, Taxis Gladiator Race Pardubice.

Co to znamená? Nejsem zrovna odborník na psychózy, nicméně jeden nemusí být zrovna raketový inženýr, aby mu došlo, že něco takového je za hranicí veškerých možných zbytků rozumu. Ten člověk se reálně pokouší o sebevraždu!!! Naštěstí pro něj samotného je však levý jako turecká šavle, jelikož se mu to nedaří. Zatím. I navzdory té neuvěřitelné kadenci pokusů, mnohdy inscenovaných (kupříkladu Spartan Workout nelze brát jinak), stále žije a jediné, v čem vyniká, je hromadění železa, z něhož si doma staví pomník.

A teď, babo, raď. Co s tím? Domlouval jsem mu, snažil se porozumět důvodům, v nestřežených chvílích mu do peněženky důmyslně podstrkával vizitky na linku bezpečí – vše bez výsledku. Snad mi jednou soud a příští generace uvěří, že jsem pro jeho záchranu udělal maximum všeho možného i nemožného.

„Chtěl být úspěšný sebevrah, ale i přes neuvěřitelné množství pokusů se stal jenom úspěšným OCR závodníkem obvykle končícím v prvních třetinách výsledkových listin.“

Že by tímto způsobem konečně našel vnitřní klid, zvolnil do rekreačního tempa a přestal usilovat o svůj život? Pravda, mohlo by se to tak zpoza růžových brýlí jevit… Jenže to bych neměl vidět jeho letošní závodní plán, kde se mimo desítky obvyklých 10–20kilometrových „trivialit“ krčí i super esa jako Runmageddon Ultra a Iron Viking. Takové ty závody s délkou minimálně maratonu, převýšení Everestu a časovým limitem lehce nad čtyřstovkou Usaina Bolta.

Je mi do pláče. Co však nadělám? Soukromý oceán slz vlastnit nechci, kam bych ho taky na planetě dal? Raději se pozvolnými kroky začínám smiřovat se skutečností, že už nemám kamaráda. Sice v pravidelných intervalech posílám upozornění „bílým plášťům“, ale ono se stále nic neděje – stále nebyl internován. Když už ho neumím zachránit, věnuji mu alespoň vkusný epitaf – až (brzy) přijde čas.

Dodatek

Jo, jen tak mimochodem, absces jsem vyhnal v den, kdy jsem to už pomalu vzdával a měl v plánu zamířit ke svému oblíbenému řezníkovi z chirurgie. To mi přeneseně dává jistou formu naděje, že i toho kamaráda budu mít i nadále – zázraky se určitě mohou dít jedné osobě i vícekrát za sebou…

Dodatek dodatku

Až mi někdo k mé neškodné zálibě v extrémních spektáklech řekne, že jsem sebevrah, přísahám, že mu celou výše napsanou „litanii“ vyškrábu do zad. Rezavou jehlou. A pod vše nechám vytetovat podobiznu toho, jehož jméno stále nemá smysl vyslovovat.

…

A je to. Teď nastal čas vykonat další prosebný telefonát, odeslat další malé „udání“ a pak si mohu jít rekreačně zaběhat.