Květen 2017

Čtvero ročních období aneb Spartan Race Super Kouty 2017

neděle, 7. květen 2017, přečteno 4511×

Dohnat a předehnat… jsem Bycha chtěl. Ale je to potvora houževnatá, jen co je pravda.

Předehra

Na spartský víkend v Koutech jsem se těšil opravdu velice velmi – mělo to být takové jarní symbolické zahájení sezóny mých letošních extrémních spektáklů. Opakuji, že to zahájení mělo být jarní, neboť tohle zdánlivě neškodné období příjemných teplot, kdy to všechno pučí, bzučí a celkově se mile probouzí, mělo tento rok docela svéráznou podobu. Nicméně v mé upocené cestě je vlastně všechno tak trochu svérázné, takže mě to už ani nezaskočilo. Kdybych měl v lahvi od okurek rosničku se žebříkem, sledoval bych ji. Ale že ji nemám, sledoval jsem aspoň meteoradar a webkameru z Koutů, z čehož jsem vydedukoval, že má teoretická zelená žabka by v této chvíli byla nepochybně modrá a ležela na dně sklenice. Na boku. Jen jí očka zatlačit. Ve světle nasávaných informací jsem proto na rostoucí hromadu věcí, které jsem si chtěl vzít s sebou, přiložil dva kilogramy mrkve – pro přátele sněhuláky – a začínalo mi být vše jasné. Nechtěl jsem letos absolvovat zimní Spartan Race, a proto mě teď čekají dva. Na konci dubna. To samozřejmě dává logiku a já nechápu, jak jsem jen mohl předpokládat něco jiného?

Sice jsem se zařekl, že už nikdy žádný závod točit nebudu, nicméně kostky byly vrženy tak zajímavě, že jsem tu kameru prostě přibalil. Kde jinde získat pro budoucí generace prima záznam potupného úmrtí pod lavinou, že?

Den odjezdu

„Husté sněžení komplikuje dopravu“ a „Díky silnému dešti stoupají hladiny řek v Jeseníkách“ nebo nějak podobně zněly titulky článků, které jsem si ráno přečetl na síti sítí. Přibalil jsem si proto šnorchl, pro jistotu i sněžnice a začal uvažovat i o možnosti zápůjčky kulovnice na toulavé lední medvědy – jeden nikdy neví. Ve chvíli, kdy jsem na připravenou hromadu věcí začal skládat v podstatě celou svou zimní běžeckou výbavu bez ohledu na to, jak moc nové to oblečení je, manželka utrousila ultimátní poznámku: „Kdyby ses náhodou nevrátil, snad mi pošlou aspoň ty hadry, abych je prodala.“ Vše v mém dění tak bylo v naprostém pořádku a já mohl s klidným srdcem nastoupit do auta mého letošního parťáka, který mě mezitím přijel vyzvednout (měl ještě zimní pneumatiky), a vyrazili jsme do podhůří Jeseníků.

Za dvě hodiny jsme byli na místě, kupodivu žádné kataklysma se cestou nekonalo. Jen byla zima jako v ruském filmu, takže se není čemu divit, že mi můj vnitřní Mefisto začal napovídat, abych se na to vše vybodl a celé to koučoval hezky z okna hotelu. Bydleli jsme totiž krásných 50 metrů od startu/cíle s výhledem na poslední trojici překážek. Neukecal mě, ani parťáka jeho vlastní falešný našeptávač. Takové bačkory fakt nejsme, ač musíme uznat, že to bylo velice lákavé. Než jsme šli spát, předčítali jsme si facebookovou hysterii, která se na stránkách zítřejšího závodu strhla poté, co tam pořadatelé pověsili video, jak kdosi „testuje“ nejvíce diskutovanou překážku – ostnatý drát nad řekou. Fejsbůkoví megatermní organismy se mohly zbláznit, každý druhý virtuálně umíral se zápalem plic nebo krutým zánětem ledvin, každý třetí vyzýval k masovému bojkotu. Snad i klíči by cinkali. No prostě srandy kopec ne nepodobný Ein Kessel Buntes. Sobota tak mohla začít.

Hlavní dějství

Ak*urva! Vyběhli jsme.

Smířil jsem se se skutečností, že každý spartský závod začíná výběhem do krpálu jako prase. Škoda jen, že si na to nezvyklo mé srdce, které zarputile nabírá na obrátkách až někde po druhém kilometru trati. Takže jsem funěl, proklínal všechno svaté i nesvaté a také zanedlouho i své náhradní Asics boty (objednané Salomony mi totiž nestihly přijít), které se i přes krosový vzorek ukázaly absolutně nevhodné pro bláto, které kopec nabízel měrou vrchovatou. (To jsem ještě netušil, že mě čeká polovina trasy ve sněhu. Tedy tušil, jen v rámci zachování zdravého rozumu dočasně vytěsnil z mysli.)

„Dej vědět, až budeš opravdu padat, nerada bych někomu dělala matraci,“ ozval se za mnou ženský hlas poté, co mi mé obutí podklouzlo asi po miliónté a šesté, přičemž si má kolena začínala tykat s koprolálickým záchvatem.
„Bez obav, drahá, s ohledem na fyziku a skutečnost této nakloněné roviny budu padat pouze a jen dopředu – rypákem rovnou do bláta,“ uklidnil jsem neznámý ženský hlas hlasem úlisného kantora katolického gymnázia a podvědomě přepnul tělo do autopilota.

Když jsem si tak po pěti hodinách, převýšení necelých tisíc metrů a takřka 15kilometrové trase se 150 angličany v těle, nad smažákem přehrával záznamy z vnitřní černé skříňky, ohodnotil bych dnešní Kouty takto:

• Závod měl atmosféru jako řemen, jaký jiný „výběh“ nabídne kumulaci 4 ročních období v jednom dni? Vyrážíte z jara, klouzáte se na téma „Kokoti na sněhu“ zimou, prosvištíte tlejícím listím podzimu a skončíte v létě. Kdy taky jindy se běžně koupe v řece, že?
• Nové překážky byly pecka. Jako největší zhovadilost hodnotím „klokaní kolečko“, kdy se svázanýma nohama poskakujete sněhem pár stovek metrů a cestou překonáváte bariéry. Takové to odposlechnuté:
  „Vole, můžeš mi prosím přehodit nohy?“
  „Že váháš, vole.“
  Svázané nohy jsou s rovnováhou na štíru, proto se zanedlouho ozvalo velké žuch! Něco jako pytel shnilých brambor.
  „Vole, seš živej?“
  „Jasně, vole!“
  A to vše několikrát. Skippy je holt náš kamarád! Podlý a sprostý. Líbil se mi! A kdo neskáče? Neskáče!
• Voda na závěr byla naprosto dokonalá! Můj vnitřní teploměr subjektivně ohodnotil její teplotu jako pozdrav „ze samotné řitě Yettiho“, ač oficiální prameny uvádějí 7 °C. Bizarní Atmosféru dokresloval zástup čumilů v zimních hadrech na břehu. (Přiznávám, že jsme se tam pak také šli podívat.)
• Umístit premiérovou překážku Olympus hned před cíl po vylezení z vody bylo, no… Markýz de Sade by to nevymyslel lépe! Úspěšnost zdolání této novinky (dle informací od dobrovolníků) byla okolo jednoho procenta – posledních 30 angličanů jen hvízdlo. Plus jeden navíc pro radost.

Medaile, teplá sprcha, spokojenost. Zbytek spartského dne byl jako ve snách. Prožili jsme ho s parťákem s jediným cílem, a to příliš se neopít a postupně rozhýbat svá tuhnoucí těla tak, aby byla připravena na další den. Ve světle této skutečnosti jeden reálně pozná, jak se asi cítil Damoklés.

Proč vlastně?

Inu, naplánovat si dva extrémní závody ve dvou dnech hned po sobě, to je tedy pěkně blbý nápad. Ale na blbé nápady jsem kadet! Mám je i navzdory všeobecným názorům svého okolí rád.

Má to pokračování.