Duben 2017

Pozdní Bychova sháňka

čtvrtek, 13. duben 2017, přečteno 3403×

Začal jsem chodit do zóny… Brr!

Už je to pěkných pár měsíců, co jsem „frčel v drogách“. To Velkostatkář a jeho výzva, vzpomínáme? Tři týdny denní dávky 35 kliků prý způsobí návyk k těmto komickým pohybům. Nu, nezdařilo se, narkoman se ze mě nestal, osazenstvo Drop Inu tak může bouchnout šampaňské. Dlužno přiznat, že jsem se pokoušel onen „návyk“ zbytek listopadu, prosinec a téměř celou část ledna držet uměle při životě (spolu s bonusovými angličany), nicméně člověk pak na týden onemocní a už se k tomu nevrátí. Dejme tomu, že jsem líný jako vandrácká veš – ta nálepka mi sluší. Mohou za to samozřejmě lemry („LL“), které v Chrámu potkávám, jejich aura si s nakažlivostí nezadá se španělskou chřipkou. Tímto bychom měli v této kauze jednoznačně určeného viníka a dále to nebudeme rozebírat. Případ uzavřen, vrchní kriminalista dostane tučné prémie – půlku prasete.

Takže jsem jen tak pobíhal a celkově drezíroval svého vnitřního vola kopci s alibismem, že vše ostatní má čas.

Pak najednou nastal duben (Jak je to jen možné, ten zloděj stránek v kalendáři stále nebyl dopaden?) a mně při pohledu do diáře na červeně podtržená čísla 29. a 30. zatrnulo. Dva spartské Kouty. Tak blízko!

„Ak*urva!“ (Přitom o startu ještě nelze mluvit.)

Co se dá dělat. Začal jsem tedy aktivně chodit do zóny – do míst, kterým jsem se až doposud v Chrámu velkým obloukem vyhýbal. Jsou tam totiž zrcadla a dvě kolejnice plné činek strašlivých velikostí, takže není divu, že se tam doslova kumulují ti největší „podivíni“ ze zvířetníku. Na zbabělost však není čas, prostě tam chodím, nerozhlížím se a vlídně na téma „Zvedej, ty zdechlino!“ domlouvám svému tělu, že všechny ty bicepsy, tricepsy, delty, musculy teres minor i major si mají uvědomit nejen svou existenci, ale také se zatraceně rychle vrátit do zaspané formy. (A taky jen tak mimoděk objevuji další archetypy.)

Takže házím železem a všechno ostatní běhací má čas…

Nemá!

Vyzrál jsem na „k popukání mechaniku“, nakoupil bandáže a minulou sladkou neděli si střihl jedno velké déjà vu. Tedy ne až tak zcela.

Když jsem po mnoha hodinách na 30. kilometru tratě vylezl poprvé na Emu, cítil jsem se jako Zeus. Dobrotivě jsem shlížel na Ostravu a plnými doušky vychutnával tu bezbřehou krásu okamžiku…

Kecám! Cítil jsem se jako etalon všeho „kokotstva“, jelikož jsem si plně uvědomoval, že mi do vytyčeného cíle zbývá minimálně 12 kilometrů, což je v měřítku třicítky v nohách zatracená štreka! Kór když s sebou taháte svého vnitřního vola, který na to vše vyzrál a drze zdechl, takže pohybový aparát rezignuje na jakoukoliv snahu o techniku přesunu terénem a jde jako buldozer. Co na tom, že je v došlapu kámen, kaluž, psí hovno (dobrá, tomu jedinému jsem se vyhnul), terminátor prostě jde! Za překonání posledních pěti kilometrů musím poděkovat své dětské zálibě v Mayovkách – dám si doutník na počest Manitoua. Indiánský přesun jako víno. Běh, chůze, zase chůze, stále chůze, rychlejší chůze, trapný pokus o opětovný běh. Že to tak nemá být? Zlí jazykové, táhněte do věčných lovišť!

Ve chvíli, kdy bylo po všem a já si tak doma po uvolnění brnění (bandáží) s plechovkou Radegastu v ruce hrál na Poova rozpadajícího se muže, cítil jsem i přese vše to „kokotství“ jedno velké zadostiučinění. Zvládl jsem svůj první maraton! Sice se s časem něco přes šest hodin zapíšu leda tak do Guinnessovy knihy zoufalců (pokud ještě nevznikla, budu prvním zápisem), ale to nastoupané převýšení 900 metrů se snad taky počítá, co?

Teď už to půjde jako po másle!

Je totiž důležité být tu a tam „mistr světa, být všude 2×, mít moře po kolena a od všeho klíče“, pak se možná ten „Bych“ dá ještě dohnat…