Červen 2015

Jsem zoufale normální – jateční bilancování III

neděle, 7. červen 2015, přečteno 3828×

Byl jsem okraden! Okraden o stránku v kalendáři, protože je tomu nejvíce týden, co byl konec dubna a já s kolegy slavil Valpuržinu noc, kterou jsem elegantně spojil s oslavou svých pětatřicátin. Je to vlastně tradice, protože jsem to takto spojil už třikrát, takže to tradicí prostě být musí. <reklamní_vsuv­ka>Kolegové (a kolegyně, abych neurazil ty emancipovanější) nezklamali a kromě obligátního vinylu jsem z papíru také vybalil „zelenou vílu“ a „Švejkovo pití“ z naprosto dokonalé produkce jednoho rodinného lihovaru z Uherskohradiš­ťska.</reklam­ní_vsuvka> (S mou nedobrovolně omezenou spotřebou špiritusu, kdy to tělo „vidí“ jinak a dokáže se totálně „zrýt“ po několika panácích/pivech, mi dané lahve vydrží asi hodně dlouho. Leda bych se s někým dělil, což samozřejmě nehodlám – ne nadarmo mám na svém pracovním stole vedle fotky manželky s Imperátorem portrét strejdy Harpagona.) Ale to jsem odbočil. Za ty dary jsem všechny kolegy (a kolegyně) počastoval absolutně nezdravými klobásami se záplavou piva a sám jsem si na grilu výsměšně připravil tofu plátek se zeleninou. No dobrá, jednu klobásku jsem si také dal (samozřejmě též výsměšně) – navzdory užaslým pohledům, protože teď už v práci patřím za měrku zdravé stravy, což opravdu nechápu.

A pak už jen cinkaly lahve…

A pak mě postřelila čarodějnice…

A někdy mezi tím někdo ukradl tu stránku v kalendáři!

A pak mě Leoš opět ocejchoval…

Přiznám se, že tato měření se už pro mě stávají jakousi rutinou a asi bych Leoše (a sám sebe) překvapil už jen tím, že bych opět začal tloustnout, což se zatím nekoná. Zmizení cca kila a půl špeku je očekávaná vousatá klasika, zmizení necelého kila masa dle Leošova odhadu připišme vodě, která mate mašinku, a hlavně té zpropadené čarodějnici, která omezila mé chrámové aktivity na pásovce štětinatého (chaetophractus villosus). Co mě však vyvedlo z poklidu, to byla četnost slůvka „normál“ u kresby postavičky na výstupním protokolu, kde je hodnocena sádelnatost dílčích částí těla – pracovně tomu říkám kvadratura tlusťocha (s Otylkou Vranskou to nemá nic společného). A právě zde se úplně poprvé objevilo napsáno slůvko „normál“ celkem 4×. Pozoruhodné.

A pak mě čekaly ty výsledky vyšetření…

Ohlédněme se do historie k vysvětlení. Když jsme se před lety s manželkou přestěhovali z okraje do samotného centra Ostravy, pojal jsem potřebu dát do pořádku i felčary. Ty obyčejné, které člověk „používá“ častěji, jsem si našel nové v nové lokalitě. Na radu a různé reference jsem skončil v rukou dobrosrdečné paní doktorky v letech, která se nespokojila s mým obligátním:
„Dobrý den, jsem Svéráz Kult Turista a v podstatě o mně nebudete vědět, ukážu se jen, bude-li mi opravdu zle jako starému psovi, proto chci, abyste nebyla daleko, a vlastně v podstatě se mi hodíte jen do kolonky, kterou chce mé životní pojištění, mějte se hezky.“

To jsem se přepočítal, Mudra si nasadila brýle, jukla do papírů, které za mnou doputovaly, a tam vyčetla, že už jsem opravdu velice dlouho neabsolvoval to a ono, vypsala stoh žádanek a odeslala mě do džungle jednotlivých čekáren. Pokrčil jsem rameny a rozhodl se jí udělat radost. Tu jsem odevzdal trochu ranního chcaní, tam jsem si nechal vzít kapku žilní tekutiny, mezitím si vyslechl různá čekárenská moudra na selektivně paměťové téma „to se za starých časů nedělo“, případně „všechno je rozkradeno“ a v posledním kroku jsem se nechal olepit elektrodami, aby mi mohli šňupat v srdci – é/ká/gé. Týden po tom všem jsem se opět ocitl u Mudry, aby mi bylo (nejspíše) sděleno předpokládané datum vlastní smrti za desítky až stovky let.

Hm, tak ne. V principu se skutečně nenašlo nic, jen pár lehce nadprůměrných hodnot, ale prý nic neobvyklého… Jen ten cholesterol se jí prý nelíbí, a proto mě bude sledovat. Než jsem si stihl představit, co asi řekne manželka na to, že od teď budu mít dva kroky za zády tuto postarší dámu, která mě tedy bude sledovat, nejspíše jí usteleme v pracovně/pokoji pro hosty, byl jsem z ordinace vykopnut s novou žádankou na odběr krve za půl roku a s instrukcemi, jak změnit stravovací návyky, aby se cholesterol zlepšil. Další prosím!

A tak to šlo v půlročních intervalech další dva roky. Přiznám se, že jsem tu a tam skutečně zkoušel stravu upravit, cholesterol v podstatě nic, pak jsem zkoušel stravu zhoršit, cholesterol nic, pak jsem pro změnu nezkoušel nic a cholesterol víceméně totéž. Pravidelné půlroční rendes-vouz s „upírkou“ mi až tak nevadilo, ale ta moudra od vybraných jedinců z čekáren se omrzí. Mně vlastně jen stačí vědět, že tito lidé existují (od toho máme výsledky různých voleb, které mezitím proběhly), zase až tak častá blízká setkání „vzpomínavého druhu“ mít nemusím. Případně by je mohli ukazovat v ZOO za sklem, to by bylo fajn.

A pak zase přišel ten čas, vytáhl jsem žádanky, kterými mě Mudra vždy zásobila na půl roku dopředu, oběhl si pro změnu velké kolečko včetně šňupání v srdci a napjatě čekal na výsledek. Napjatě proto, že mezitím proběhla má chrámová anabáze.

Vstoupil jsem v objednanou hodinu do ordinace, usadil se a čekal, co bude. Mudra na mě zkoumavě pohlédla a já se musel začít usmívat, což je u mě prý neobvyklý jev. Aspoň Leoš to říká. Nasadila si brýle a začala číst ve výsledcích. Zaposlouchal jsem se do dlouhého monologu výčtu všech různých druhů testů ve formě „nějaký název“ – normální, „jiný název“ – normální.
„A co ten cholesterol?“ Přerušil jsem už docela fádní výčet…
„V naprostém pořádku, jako z učebnice.“
„Aha, takže, ehm, normální?“ Kde jsem to jen už… Kdo to říkal? Co to říkal? Kvardatura tlusťocha to říkala!
„A jaká je jeho hodnota? Předtím to bylo 6,1?“ Nedal jsem se odbýt, protože ve vzduchu stále viselo, že si Mudra neuvědomuje, „co“ se tady děje.
Mudra zalistovala, zda jí nekecám, a řekla číslo 3,6. A jedním dechem dodala: „Zázrak!“
(Ano, něco se děje… Ale co? Ale co?)
Pak mi byl ještě změřen tlak – překvapivě „normální“, což už mě lehce přestávalo bavit, protože už je to normálně trapné, a začal jsem tedy přemýšlet, co bych mohl ten den provést, abych trošku znatelně pokřivený vesmír narovnal. Třeba přijít do Chrámu a pobíhat tam coby testosteronem nabitý alfasamec v dámských růžových šponovkách! … I když tam je toto vlastně normální, do háje!

„Takže se uvidíme za dva roky, pokud nebudou potíže,“ zkrátila to Mudra a jala se sepisovat zprávu, a to tak, že v počítači zkopírovala textový blok minulých výsledků a začala v něm přepisovat hodnoty.
„Kolik vážíte?“
„Prosím pěkně, dvaadevadesát.“
A teď to konečně přišlo. Mudra leknutím pustila myš, zalapala po dechu a pohlédla na mě pohledem nad obroučkami brýlí.
„No ano, trošku jsem šel do sebe a přiznám se, že i částečně proto, že už mě tato pravidelná docházka sem omrzela. Vás, coby obvoďáka, jsem za dva roky viděl vícekrát než svého předchozího od své plnoletosti…“

Pak jsme si ještě chvilku povídali, co za tento úkaz může. Jako hlavního viníka mé hrozivé proměny jsem označil Leoše a jeho chrámový katechismus, práskl jsem kdejaký detail, aby bylo jasné, co je to za „hajzla“, a opustil jsem ordinaci a polikliniku, kterou už nechci hodně dlouho vidět. Další prosím!

Takže to bychom měli. Zvědavému Leošovi jsem splnil přání z minulých dnů a napsal mu bezprostředně SMS o výsledcích:
„Všechny hodnoty v pořádku, z čehož logicky usuzuji, že jsem teď nesmrtelný.“
V odpověď mi přišlo „Takže můžeme přidat…“
Vůbec mě to nepřekvapilo, do Leoše už vidím jako do podvyživené kozy, takže jsem si raději pomyslel něco o pozadí a odjel zpět do práce.

Zbytek dne byl… Normální!