Březen 2017

K popukání mechanika prokletí

čtvrtek, 9. březen 2017, přečteno 2474×

„A je to tu, pět kilometrů pod 25 minut!“ pochlubil jsem se Velkostatkáři, když jsem jednou v Chrámu na páse zaběhl svůj osobák.
„Pět kilometrů? Proč trénuješ tak krátké tratě?“ hodlal mě svou reakcí zcela zjevně k něčemu motivovat.
„Víš, ona tak trochu neexistuje síla, která by mě přinutila běhat delší vzdálenosti na páse. Od toho mám venek a jeho čerstvý ostravský luft. Přidej se a uvidíš,“ hodil jsem mu k nohám rukavici ne nepodobnou té jeho, kterou kdysi házel po mně.
„Sloni neběhají!“ úsečně ukončil debatu Velkostatkář a začal se opět věnovat kusu železa, z jehož společnosti jsem ho vyrušil.

Ten jeho ultimátní argument! Myslím, že ho někdy pozvu do zoo, nejlépe na jeho blížící se narozeniny, koupím mu velkou zmrzlinu a dám jedinečnou možnost přesvědčit se, jak se jen hluboce mýlí. Sloni nejenže běhají, ale umí to i docela rychle. Ač jsou jejich zrychlené přesuny trochu specifické, prostě je to „běh“ a nebudeme pavědecky slovíčkařit.

Jedno však Velkostatkáři neupřu, má s těmi vzdálenostmi tak trošičku pravdu. Sice jen co by se za nehet vešla, ale pravda to je. Vzhledem k tomu, že jsem upsal svou duši ďáblu v rouše Ultra Bestie, kde navíc nehodlám skončit v sladké náruči diskvalifikace, musím začít ty své občasné třinácti až osmnáctikilometrové výběhy až na vrcholky hald prodlužovat. Doma jistě mou vzrůstající nepřítomnost „ocení“ – nedělám si iluze, že bych fatálně zrychlil, prodlužoval jen kilometry, přičemž čas prohlásil za konstantu. Vlastně prohlašovat mohu co chci, ale letmým pohledem na hodiny mi to manželka stejně nesežere. Tato úvaha sem však nepatří. Co sem patří, je otázka, co asi řekne mé plíživě „zocelované“ tělo na pořádný zátěžový test? No co by, nepochybně mi poděkuje zeleným plivancem rovnou mezi oči… Ovšem co když ne?

Tak jsem se začal připravovat na to, že si cvičně zaběhnu půlmaraton a více. Připravovat samozřejmě psychicky, jak taky jinak? Koupil jsem si nějaké ty osvědčené energetické gely, hořčík a plul pracovním týdnem k ostrůvku víkendu na velmi vratké bárce. Co se mohlo, to se taky posralo – hezky do výšky, takže jsem ke konci týdne hleděl s nadějí, že možná při naplánované zátěži umřu a konečně bude „vše v klidu“?

Když jsem v neděli v šest ráno zaklapával budík, proklínal jsem vše svaté i nesvaté. No ne, že bych byl až tak oddán „sportu“ a nemohl dospat, to se jen manželka s Imperátorem rozhodli ponechat mě svému osudu slaměného vdovce, který stejně nebude dlouho trvat, a odfrčet vlakem na týden za zbytkem famílie. Neskutečné! Žádný náznak piety, nic. Argument, že potenciální nebožtík ještě tak trochu dýchá, neberu. Bylo to jejich rozhodnutí, které už nešlo zlomit. Vlastně jsem se ani tak moc nesnažil. Byl jsem koneckonců rád. Když jsem je odvezl na nádraží – až takový dobrák jsem – a vrátil se zpět domů v počasí podobajícímu se mé melancholicky chmurné náladě lehce nad bodem mrazu, navlékl jsem se do běžeckého vrstveného „kondomu“. Další #winterrun jako řemen nebo tak něco mohl začít. Ke správné motivaci jsem si pustil „Osamělost přespolního běžce“ a vyrazil zjistit, co mě potká dříve – zda vytyčené kilometry nebo si tělo řekne „A dost!“, načež padnu hezky s rachotem někde do škarpy, aby mě mohlo pohltit rumiště.

„Run, on and on,
Run, on and on…“

Šlo mi to dobře v obvyklých intencích – jako hladovému trus, nicméně když jsem se dal na vojnu, musím hodovat. Nebo možná bojovat? S odkrveným mozkem jsem si nebyl jist. V uších pokračoval kovový lomoz, nohy polykaly kilometry. Tempo někde mezi lenochodem a postřeleným divočákem. Po pěti kilometrech mi mé divné rozhodnutí o trávení neděle začínalo být lhostejné. Po deseti mi začínalo být lhostejné, že je mi zcela lhostejné mé rozhodnutí. Okolo patnácti mi začalo být lhostejné, že je mi lhostejná má nedělní lhostejnost. A po dvacítce? To už mi bylo zcela šum a fuk úplně vše, skutečnost, že jsem u vytyčeného cíle, nevyjímaje. Můj vnitřní vůl se choval jako dobře vyladěný setrvačník. Dvacet a pět kilometrů? Dobrý den, vrchole haldy Emy a následný sestupe – míra vnitřní lhostejnosti byla někde u svého maxima. No a právě to se zjevně mé biologické mechanice znelíbilo a začala ryčet! Je to holka nepříliš originální, zahrála to na starou známou notu – takový ten „nevrgrýn“ pravého kolene. Ale v dané chvíli hezky zostra a syrově, takže to ignorovat nešlo déle než trojici kilometrů, které mi zbývaly domů. (Počítal jsem s tím, takže jsem se strategicky motal v kruzích nedaleko domoviny. Stejně mám Moravskou a Slezskou Ostravu nejraději!)

„Udělejte to, jak chcete, ale na všech závodech chci běhat pouze a jen do kopce!“ vyslal jsem myšlenkami ostrou prosbu svého pravého kolene všem možným pořadatelům závodů. (Vím, že se opakuji, ale jako matka moudrosti si to odpouštím.)

Když jsem si tak zbytek dne v rámci „regenerace“ hezky dřevěněl jako nefalšovaná reinkarnace Pinocchia, byl jsem vlastně navýsost spokojen, jelikož mě „dohnala“ mechanika a ne ztráta energie. Mechaniku bych mohl vyřešit jednoduše. Najdu si ve svém okolí vhodného prodejce bandáže nebo rovnou pošuka s „leukoplastmi“, který mě vhodně zatejpuje. (Skutečně jsem to napsal? O čem to uvažuji?! Jestli to tak půjde dál, mohu už jen botanicky snít.)

My o vlku a vlk za humny nebo taky o hovně a hovno na patě, případně o svini a svině v síni… Zkrátka a dobře, když mi za pár dnů po mé polovičně maratónské anabázi do práce volal nadšený Leoš, že úspěšně absolvoval kurz tejpingu, začalo mi být jasné, že naše nerovné partnerství začíná psát novou kapitolu. (Prostě potřebuje pokusného králíka.) Potajmu, aby si toho kolegyně v kanceláři nevšimla, jsem střihl ušima a zavrtěl pírkem.

Bylo v tom cosi radostného a možná i trochu zlověstného.