Září 2016

Bestie: Frontová linie bahnem

středa, 21. září 2016, přečteno 4279×

Předmluva

Intenzita mých tréninků se stala přímo úměrnou přibližování se Bestii. Doma už mě moc neviděli – buď jsem trčel v Chrámu, nebo jsem si vybíhal až na vrcholky hald, kde jsem rozhodně „vítr hrát“ neslyšel. Spíše zběsilé sólo na bicí ve spáncích, které rozehrávalo mé srdce. Není se proto čemu divit, když se to týden před zeleným finále manželce znelíbilo a…

„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“ postavila mě před hotovou věc.

Počkat, zase tak děravou tu paměť nemám, byť mi téměř táhne na čtvrtý křížek. To už tu bylo! Chápu svou drahou polovičku, že se mě sisyfovsky dlouho snaží socializovat a vytesat z té mé dubové palice něco, v čem by se aspoň trochu rýsoval člověk, ale ono to stále moc nefunguje. Většinu lidí, s nimiž trávíme dovolenou, už nikdy nechci vidět. Někdy možná i oni mě, ale to je vedlejší. I přesto jsme jeli. (Přiznávám, že tato cesta byla naplánovaná už dříve, ale mně se hodí do písmenkového plánu, že ji vymyslela manželka jako trest za mou domácí nepřítomnost, tak ji takto budu brát.) Tentokráte bylo cílem Slovensko, kde bylo vedro jako v ďáblově řiti, což je samozřejmě ideální počasí pro túry. Klub zvrhlých masochistů to tak má uvedeno v propagačních letáčcích. Samozřejmě v plné polní, tj. s Imperátorem v krosně na hřbetě – Velký Rozsutec a tak, důstojné zakončení tréninků víkend před Bestií. Ale o tom až někdy jindy. Možná.

Hlavní dějství (sumář)

Nerad to sděluji, vlastně rád, všem zlomyslnostem navzdory, ale tentokráte se u mě žádná obvyklá předzávodní tragédie nekonala. Ani jsem si někde na skále nezlomil nohu, též jsem nebyl otráven jídlem, které pro mě kuchtili ti ostatní, nic! Po šťastném návratu do vlasti mě čekaly celé 3 dny na „rekonvalescenci“ a 17. zářijová sobota klepala na čelo. Vstávat! Leonidás už devětkrát obešel Horké brány – nebo tak něco.

„Mám s sebou kněze a nebojím se ho ve svůj prospěch obětovat! Ehm, tedy použít,“ zaklínal jsem široké a daleké okolí, když v onen den „D“ ve 4:45 nastupoval Padre (ve všedním životě evangelický pastor, pamatujeme?) do mého vozu a my vyráželi směr Třinec, Čadca, Žilina, Martin… Reviště! Sice nám kousek před Martinem začala přes auto tak trochu téct řeka a kdosi do toho zuřivě fotografoval – to se jen počasí rozhodlo, že slunných dnů už bylo dost, tak si trochu zabouří a pokropí vyprahlou zemi – nicméně to šlo brát jen jako slušný vklad do nepochybně prima závodu.

Než jsme dojeli na místo, přestalo pršet, po vystání menší zácpy jsme byli odkázáni k parkování na poli. (To bude mít ještě dohru.) Registrace a… opět přívalový déšť.
„Těším se, až se večer budu zpátky převlékat do těchto bezva suchých hadrů,“ mumlal jsem si pod vousy, zatímco jsem ždímal své civilní oblečení a vplouval do závodního „prezervativu“. (Ano, stále si myslím, že jsou legíny teplé, byť velice praktické.) Poučen z předchozích nezdarů, do velbloudího vaku s vodou jsem přihodil 8 baterií do kamery, nějaké ty energetické gely a jdeme na to. Dnes to zkusíme zepředu startovní vlny. Tři, dva, jedna, „ak*rva“! A my vyběhli do deště, který se už zase spustil.

Bouře závojem smrti vládne,
provazy vody z nebes padají,
nepřipraveno už nikdy neomládne
a zaslepenci počátek konce hádají!

Takže jaké to bylo? Spartský „bestiální zelenáč“ se mi líbil ze všech nejvíce! Počasí mu dalo atmosféru jako řemen, která mi téměř vzala dech. A to tak důkladně, že jsem takřka ztratil svou obvyklou vulgaritu a vše si patřičně užíval. Po pár stovkách metrů na nás čekal Hron, pak kvalitně promočené pole a zase Hron. V něm jsem ocenil svou již opět takřka pětadevadesáti­kilovou váhu, jelikož si fakt nejsem jistý, zda některé z ženských – těch padesátikilových i s postelí, které jsem tu a tam viděl startovat, nestrhl s sebou proud na malý výlet do Dunaje a následně Černého moře. Pak jsme běželi lesem, přes louky, vše pod hezky olověným nebem a v patřičném „blátíčku“ a všudypřítomné terarijní vlhkosti. Ta byla pěkně zákeřná na překážkách, hlavně těch, které byly o různém ručkování. Na těch jsem otevřel svůj účet angličanů. Padre v rukavicích neměl problém, nu podcenil jsem to, ale anglicky „skáču dobře, skáču rád“ a tak zanedlouho hurá do dalšího „offroad terénu“ – kde byl často potřeba přesun pomocí „pohonu“ 4×4.

Mazlavé bahno, slepené tvé vlasy –
drápy zoufalství ve tváře zaryty jsou,
krev a špína – nespojitelné nové zná časy,
hlasivky výkřikem k explozi se dmou!

Aby byl svět v rovnováze, musím přiznat, že tento závod měl i své slabší chvilky. Konkrétně ty, kdy dorazíte k překážce, vnitřní vůl je v nádherném rozběhu a… a bezmála půlhodinová fronta jej nechá chcípnout, tělo vychládá. Taková „úzká hrdla“ pořadatelé připravili tři! Z jednoho jsme se s Padrem rovnou „vykoupili“ náhradou v podobě 50 anglických výskoků, které dozorčí nabídl. Škoda, ale přece nebudu svého vnitřního kastrovaného tura zbytečně týrat. Ještě by mě pak čekalo nějaké popotahování u Srstky s Kubišovou, a to bych fakt vážně nechtěl.

Malý kvíz a vsuvka pro zpestření čtenářovo. Co je horší než čekat v chladu půl hodiny u překážky? Čekat v chladu půl hodiny u překážky, tu pak nezvládnout a mířit i tak k odskokům. Mně se to sice nestalo, ale viděl jsem je. Smutné příběhy… Ale viděl jsem i příběhy ještě smutnější, a to ty, které po neúspěšném pokusu na překážce rovnou pokračovaly dále. Nejsem však kněz, abych je soudil. Padre, který k tomu má opravdové oprávnění, z tohoto nesportovního chování některých byl tak v šoku, že jen naprázdno polykal. Je to holt čistá duše, nezkažená, ještě nezná svět až tak dobře a nestíhá reagovat. Ale já ho všemožným krutostem světského života přiučím, jistě bude velice rád.

Běžíme dále, uděláme dobrý skutek, kdy pomůžeme ve formě překážky vynést kamení v kýblech k renovaci hradu Reviště – hradní panáček se smál od ucha k uchu. Nemít slechy, směje se kolem celé hlavy. Tolik otroků! A zadarmo! No kdy se mu to zase poštěstí? Z hradu jsme se moc hezky klouzali krpálem dolů. Kdosi vykřikl: „Bob na trati!“ A mně došlo, že tady přestává veškerá legrace a začíná prdel. Ještě že všude kolem byly ty „brzdové“ stromy, které se daly objímat s kadencí divoženky na koksu.

„Padre, stále nám chybí docela dost problémových překážek, ale cítím, že někde tady musí mít hnízdo!“ jal jsem se optimisticky uvažovat.
A taky že měly. Hezky za sebou před cílovou rovinkou.

Jestli jsem se něco při svých trénincích naučil, bylo to zvládnout závěr „po anglicku“. Třicet, šedesát, devadesát, na překážkách pěkně za sebou. A vždy jeden angličan navíc, pro radost. (Myslím, že můj spoluzávodník toto finální nadšení nesdílel.) Ale přiznám se, ten poslední trest mě lehce dožral – oštěp. Použil jsem hrubou sílu, letěl nadějně, ještě nadějněji se zapíchnul… A pak se pomaličku svezl koncem k zemi, což prý nelze akceptovat. Třeba příště. (Počkat, fakt chci ještě na další takový závod?)

A pak nás čekalo jen válení se v bahně pod ostnatým drátem (celý den ho totiž bylo málo – toho bahna samozřejmě) a šikmá stěna na závěr všeho.

Finiš!

Chcípni, ty nelidská Bestie,
upadni do duše mé hloubi,
kde nekonečnem vůle se rozlije
a v cíli s železem se snoubí.

No dobrá, nechal jsem se trošku unést, zase tak těžké to nebylo. Jako nejtěžší kousek mé skládačky byla stejně modrá třetinka! A ne že ne.

Dodatkový doslov

Sprcha, převléct se a „demdom“! Jako vhodná umývárna se nám opět jevil osvědčený Hron. Když jsme se tak ve vodě rochnili v tom líbezném počasí i venkovní teplotě, kousek od nás v proudu „projela“ utopená ovce. Hezky nafouknutá, tak, jak se jen patří. Ta by se v podstatě dala považovat za krásnou tečkou za tím naším zeleným příběhem, kdyby se Padre zničehonic nepustil do komunikace se závodníky, kteří byli dosud na trati…

„To nejhorší vás teprve čeká,“ usměvavě pronesl ke kolemjdoucím slečnám, které byly zcela zjevně v posledním tažení. „Ty vole, katolíku, ty jsi kněz, ty máš dávat lidem naději a ne toto!“ skutečně jsem mu to řekl já?
Ale co, mám toho člověka rád, jelikož se právě teď ukázalo, že můj vliv na něj začíná nést své ovoce. (Jednou ho zkazím úplně. A když ne já, tak moje děti. Nebo děti mých dětí…)

A pak už jsme skutečně jeli domů. Tedy hned poté, co naše zaparkované auto z podmáčeného pole vytáhl traktor. A to už je ona slibovaná dohra a opravdová tečka za tím celým příběhem.

Letošní mise je splněna. No jo, ale co budu dělat teď? Tedy kromě učení se střihu videa, které jsem si cestou opět natočil?

Málem bych zapomněl na statistiku

• délka: 22 km
• převýšení: neznámé
• čas: 07:46:13
• anglické skóre: 180 trestných + 50 frontově vykupujících
• zábava: více než ohromná