Srpen 2016

Intermezzo: The Loneliness of the Long Distance Runner

pondělí, 29. srpen 2016, přečteno 3198×

„Run, on and on,
Run, on and on…“

Ještě se mi nepodařilo vypucovat zpoza uší všechno bahno, které má na svědomí mé poslední spartské cupitání po Fatře, a už jsem opět mířil do Chrámu činek a tyčinek. Ne, že by se mi tam tak líbilo, to prr, ale tentokráte nemám mnoho času, jelikož zelené uzavření extrémní trojice je v podstatě za rohem, takže má obvyklá pozávodní týdenní až dvoutýdenní hra na lenochoda vzala za své. Vyměnil jsem ji za avizovanou drezuru svého vnitřního vola a jal se pobíhat s ještě větší vervou než dříve. Plus k tomu všemu nesmím zapomínat tu a tam s činkami „domlouvat“ svalům své horní poloviny těla, aby zůstaly tam, kde jsou, a nejaly se, jako nepříliš používané, k odchodu. Což bych jim nemohl mít za zlé, je to koneckonců pro tělo kancelářské krysy přirozené. Copak jsem nějaký dřevorubec nebo béčkový akční hrdina?

Leoš mi mezitím prozradil sladké tajemství, že se posledního závodu se mnou nezúčastní i navzdory zaplacené registraci. I letos se totiž na poslední chvíli rozhodl zamířit do Španěl na ACE 2016, kde se potřetí pokusí vyměnit svou pozici kmenového člena potravinové banky pro případ zombie apokalypsy (ano, stále si myslím, že jiný smysl existence kulturisté nemají) za kus kovu. Bronzový, nebo stříbrný, nebo zlatý… A vzhledem k tomu, že ono barcelonské klání oleje a zrcadel je bezprostředně po termínu mého zeleného finále, všechny ty obvyklé spartské šrámy a modřiny by porota Leošovu tělu těžko odpustila, takže s ním nesmlouvám a vlastně ho chápu. Frajera jednoho libového! (Toto označení je na místě, aktuálně má něco okolo 6 % tuku a stále to klesá.)

Mám tedy ke svým drezurám o poznání větší motivaci, jelikož mě nebude mít kdo přehazovat přes překážky, až po dvacátém kilometru omdlím. Zvládnu to holt jako Kája, sám… Dobrá, kecám, mám náhradu – takové to:
„Ahoj »Katolíku«, mám pro tebe tři zprávy, dvě špatné a jednu možná dobrou.“
„Já nejsem katolík, ale evangelík…“
„Neslovíčkař! Tak za prvé, rozhodl jsem se tě zabít – to je ta špatná zpráva, kdybys náhodou pomýšlel na radostné setkání s Bohem, aby bylo jasno. Za druhé, víš, jak jsi onehdy chtěl na Spartana? Mám pro tebe gratis vstup náhradníka. To je ta možná dobrá zpráva. No a za třetí, je to úroveň Beast, takže umřeme oba. Máš pět minut na rozhodnutí.“

(Jenže tato náhrada není tak protivná a urputná jako Leoš. Někdy. Má o motivace tím získala velké „M“.)

„Run, on and on,
Run, on and on…“

A tak o každé volné chvilce peláším někam na haldy, kde šálím kóma a před výletníky, které potkávám, předstírám, že jsem Zátopkova inkarnace, a to minimálně. Samozřejmě mám na mysli výraz ve tváří, na Zátopkovy časy by mě nenapadlo ani pomýšlet. No a asi své výběhy uskutečňuji docela často, jelikož Imperátor mě pokaždé, když přijdu z práce, zdraví větou „Běhat, běhat?“. Rve mi to srdce, když ho několikrát týdně musím zklamat, že dnes fakt ne. Dobrá, nerve, sebevražedné tendence nemám. (Do toho všeho hopkám angličany – to aby toho nebylo málo.) Má-li ve dny „úprků“ čas Leošův náhradník, připojuje se a stačím mu…

Smysl toho všeho? Kdo ví? Výsledky? Ty se kupodivu dostavují. Když jsme minulý týden coby rodina zamířili ku Pradědu Bílou Opavou, šlo to jako po másle. Navíc když se Imp v krosně na mých zádech poslední kilometr výstupu začal ošívat, rozběhl jsem se, abych ho nečekaným třesem trochu šokoval a tím uklidnil, na což on samozřejmě nedbal a můj pokus o překvapení radostně kvitoval, jelikož začal pištět: „Eště! Eště!“ Sice jsem mu asi po čtyřicátém sedmém „Eště!“ u Barborky spílal, že fakt nejsem terminátor, ale i tak jsem byl v milém šoku a uznal fakt, že to vypadá, jako by se opravdu ten můj vnitřní vůl pomalu rozbíhal?

Nicméně jsem realista. Se vším bude konec, o tom nelze pochybovat! A už taky vím naprosto přesně, kdy se to mé vnitřní hovado prudce zastaví a „šprajcne“ jako mezek. Bude to někdy 17. 9. dopoledne. To je nad slunce jasné. A pak? Pak se ten den ještě notně nasměji. „Ak*rva!“

Dodatek

„Run, on and on,
Run, on and on…“
Iron Maiden, album Somewhere in Time (1986), 5. skladba