Září 2015

Archetypy aneb Chrámový zvířetník

sobota, 19. září 2015, přečteno 3958×

Musím přiznat, že jsem se nezačal rozhlížet hned, protože mi nějaký ten týden trvalo strávit tu strašlivou skutečnost, „kam“ docházím a „co“ tam dělám. Ale od chvíle, kdy jsem zjistil, že „je to vlastně všechno jen upocený cirkus a já sedím v první řadě“, začal jsem si pozorněji všímat a občas jsem si něco málo zapsal. Ne, všímání se neodehrávalo v hodinách s Leošem, nebo když jsem se trápil s provazy a železy sám, to má člověk naprosto jiné starosti – například jak zabít svého osobního trenéra tak, aby to vypadalo jako nehoda, nebo jak se nezmrzačit, když už sám „objevujete“ nový stroj, který vám byl dosud utajen. Všímat si člověk může pouze a jen v kardio zóně, kdy monotónní tupé opakování dává dostatečný prostor k rozhlížení se. Ať už z míst pro pásovce nebo z míst máchání rukama/nohama nebo z jakéhosi simulátoru schodů, kterému přezdívám „máslostroj“. Z toho se rozhlíží nejlépe, protože na něm je člověk z výše uvedených nejvýše, ale já „máslostroj“ nemám rád, reálných schodů si užívám každý den při cestě domů a z domu až až – šesté patro bez výtahu. Tak na co simulace?

Když se tak člověk rozhlíží více než půl roku při průměrných dvou návštěvách týdně v náhodně volených denních dobách, nelze si nevšimnout, že z té masy neviditelných anonymů tu a tam vystoupí „archetyp“ hodný popsání a uchování příštím generacím. Nuže, dejme se do toho…

Maniak

Hodně návštěv Chrámu v týdnu, hodně opakování za sérii, hodně kilogramů na laně nebo na tyči, hodně rychle kupředu… Velké vize, velký barák, velké auto, velká žena… To je maniak! Maniaka je dobré příliš nedráždit, protože vše vnímá jako výzvu k sázce a pokud se podvolíte, pravděpodobně umřete vyčerpáním.

Přiznám se však, že jednoho z maniaků pošťuchuji hláškou, že jej jednou „vytáhnu z jeho komfortní zóny“. Dělám to čistě pro ten adrenalin, kdy pak plive čerty a defekuje jaderné hřiby. A vyhrožuje, že si mě jednou podá…

Motorová myš

Ne, to není časoprostorové okénko do jiné dimenze, kde hodinky kráčí minimálně ve dvojnásobném tempu, to je motorová myš. V zadku ne jeden, ale nejspíše několik nakopávačů – střel, a jede, až se z mašin kouří. Mám podezření, že chrámové nálepky „mimo provoz“, které se tu a tam na strojích objevují, má na svědomí právě motorová myš, protože ty mašinky na takovou kadenci nejsou prostě stavěny. Motorové myši jsou maniaci na speedu. Pokud včas neuhnete, srazí vás jako bowlingová koule všech deset.

Surikata

V surikaty se mění část žen z Chrámu, když se z rozhlasu ozve: „Prosíme majitele porsche (nebo nějakého obdobného sporťáku) registrační značky xyz k přeparkování, brání zásobování.“

Ztracená duše

Tak trochu opak motorových myšek. Ztracenou duši poznáte snadno, plíží se Chrámem, bloumá od ničeho k ničemu. Tu si sedne na stroj – jednou, dvakrát líně potáhne za špagát a už vstává a zkouší stroj vedle. A zase dále, nikde nevydrží než jednotky opakování.

Leoš mi jednou svěřil sladké tajemství, když jsem mu o tomto „úkazu říkal“, že o nich ví. A také prý ví, že ze ztracených duší se rekrutuje nejvíce těch, kteří druhý den v práci nebo ve škole všem nadšeně popisují, jak si zase včera dali do těla.

Bezešvá katolička

Předobraz, který mě neinspiroval v Chrámu, ale v práci. Bezešvá katolička je hluboce věřící v to, že zhubne. Věří, že zhubne tím, že bude měsíc a více snídat jen ananas. Poté věří, že zhubne, když bude místo oběda pít horkou vodu s citrónem. Pak to zkouší bez snídaně zcela. Po nějakém půlroce hluboké víry bez zjevných výsledků začíná katolička chodit do fitness centra. Mezitím si však nutně musí pořídit bezešvé spodní prádlo. Teprve pak katolička skutečně začíná hubnout a je, zdá se, opravdu šťastná. Jak moc je toto štěstí časově omezené, netuším. Mám dojem, když tak někdy nechtíc zaslechnu nějaký ten rozhovor z ženských hloučků, že procento takových katoliček je v populaci větší než malé.

Brambo

Milovník béčkových „akčňáků“ z osmdesátek, který u všeho musí vypadat velice drsně a hlavně být co nejvíce slyšet, že právě teď zvedl svůj osobák! Přítomnost vyšší koncentrace „brambů“ lze poznat už před vchodem do Chrámu.

Narcis

Typický narcis má doma ve skříni více pestrobarevných legín a kompresních trik, než má průměrná blonďatá „Bárbí“ bot. Narcis je vždy jako ze žurnálu a i po několikahodinovém cvičení je stále navoněný jako ruská delegace. Narcise nepotkáte dvakrát za sebou v témže oblečení.

„LL“ neboli lemra líná

Lemru línou nikdy neuvidíte samotnou, to by totiž byla ztracená duše. Lemra líná chodí vždy v páru se svou aktivnější kamarádkou (zatím jsem ještě neviděl „LL“ v mužském vydání), která ji pravděpodobně vyhecovala nebo ji má něčím v hrsti. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit příčinu přítomnosti. Zatímco kamarádka maká, „LL“ na stroji vedle jen znechuceně opakuje totéž v desetinásobném zpomalení a většinou u toho znuděně klove do telefonu. Jestli „LL“ druhý den všem popisuje to, co ztracená duše, to se mi zatím nepodařilo vypátrat.

Inventář

Můžete do Chrámu přijít kdykoliv – ráno, večer, sudé dny, liché dny, každý čtvrtek 29. února roku dělitelného třemi… On tam prostě je! Je tam a cvičí. A ne, není to zaměstnanec fitka ani trenér, jak by se mohlo zdát. Takoví jsou inventáři.

Fejs-bůčkář

Další párový archetyp. Jeden vždy cvičí, druhý ho natáčí nebo fotí telefonem. Při výměně spolu zuřivě debatují, co a jak zlepšit, aby to na záznamu ještě lépe vypadalo. Tak nějak logicky předpokládám, že ony záznamy míří ještě v ten den na (a)sociální sítě, protože se mi nezdá, že by to byl ten pravý materiál, který budete večer ukazovat na počítači mamince.

Kavárník

Kavárníka poznáte snadno, je v podstatě skoro furt u stolečku před barem, kde popíjí kávu nebo nějaký povzbuzující dryják, a do zóny na stroje si chodí v podstatě jen odskočit. Kavárníci se bez výjimek vyskytují pouze v houfech.

Oka-mžík

Oka-mžíci se v Chrámu objevují ve vlnách. Jejich největší nárůst lze pozorovat v lednu, pravděpodobně se líhnou z řad novoročních předsevzetí, a před létem – v podstatě totéž v bledě modrém, „hubne“ se totiž do plavek. Životnost oka-mžíků po nové vlně nebývá příliš dlouhá, obvykle dva až tři týdny, ale tuto svou slabinu tito dost často vynahrazují svou enormní kvantitou.

A to je (zatím) vše. Možná se na mysl vkrádá kacířská myšlenka, zda mezi výše popsanými nechybí „věčný kverulant“, který o všech píše na všechny strany?

Tak ne, nechybí. Nikdo takový ve Chrámu totiž není.