Květen 2017

Intermezzo: Postřelen čarodějnicí II

pondělí, 22. květen 2017, přečteno 2828×

Ano, vím, že dlužím pokračování Čtvera ročních období, nicméně připravovaný příběh „Dohnala vs. Nechytila“ je tak strašlivý, že v rámci zachování zdravého rozumu je jeho psaní nutné ředit alkoholem. Nevím, jak to, ale vždy se pak probouzím na zemi druhý den. Nebo někdy ještě tu noc, ale zase v slzách… Brzy mi však dojde na narozeniny obdržená „sebevražedná lahev“ a mně nezbude než se postavit realitě hezky čelem k monitoru.

„Svou diskvalifikaci nedám zadarmo!“ S tímto mottem jsem se po vlastních střízlivých zkušenostech ze spartských Koutů notně obul do příprav k zápolení s Ultra Bestií, jež mě čeká dříve, než je mi milé. Vytrvalost bych plus mínus jako rozložené plus měl, sílu taky jakž takž, jen ta osobní rychlost, ta pokulhává. Můj vnitřní vůl je už starší kousek. Navíc si vše rád vychutnám až do dna, což není až tak velký problém, nestojíte-li náhodou na trati závodu, který má časový limit! A tak jsem se obul do fartleku silou a svérázem sobě vlastní. Co to znamená? Vešel jsem do dějin našeho domu jako ten idiot, co každý večer běhává minimálně desetkrát schody (116 stupínků a 6 pater, pamatujeme?) a u toho notně nadává. Abych to vysvětlil – náš dům je něco jako ten od Nerudy, takřka nikoho z partají jsem neviděl, jak je rok dlouhý… Tedy vždy, dokud nevyrazím „trénovat“. Mít tak korunu za každé potkání „někoho“ během mé denní patnáctiminutovky, mohu se tím poměrně úspěšně živit.

Výsledky se začaly dostavovat docela rychle. Běh 12kilometrovou rychlostí na páse už pro mě není okamžikem, kdy má „spotřeba“ volání pracovnic veřejného domu je na svém maximu, ale jde již o rychlost v podstatě odpočinkovou. I další, mnohem vyšší čísla už pro mě nejsou takové sci-fi. To se pak není čemu divit, že se jeden cítí něco jako polobůh – nepřemožitelný, nepolapitelný… Nevypočitatelný… je proto další směr! Zvláště když do rovnice vstoupí proměnná, že skutečně pořádné setkání se střelou čarodějnice (hexen-šůs) proběhlo naposledy před dvěma lety a při své upachtěné _zdravé cestě o problémech se zády takřka nevím.

„Pojedeme na výlet, co třeba Rytířská stezka a Velká Čantoryje?“ zavelela jednou manželka, když konečně zima odešla z našeho kraje. (No jo, v květnu.)
Omrkl jsem mapu, spočítal vrstevnice, odhadl předpokládané kilometry, kterých bylo něco přes desítku a ve světle aktuálního pocitu osobního „božství“ usoudil, že tohle bych odskákal i po jedné noze. Samozřejmě i s dvacetikilovou krosnou na zádech, v níž si hoví Imperátor. Stahovací bederní pás? Bandáže kolene? Pche, kdo by se zatěžoval malichernostmi…

A tak to také překvapivě bylo! Do kopce jsem nasadil ostré tempo, občas si i za Imperátorova výskání „poskočil“, nahoře vyměnil tričko, které vypadalo, že omylem spadlo do vody, a hurá domů s kopce. Po několika kilometrech klesání už však můj elán byl notně krocen vulgárními nadávkami mého pravého kolene. Tak nějak v rámci standardu, po kolečkovém křesle jsem netoužil, výlet dopadl šťastným návratem. Večer pak jde člověk spát s pocitem zadostiučinění… A? A druhý den díky zádům nevstane! Tedy „vstane“ – z postele se rovnou vykulí a leze takřka po čtyřech, což rozhodně není proto, že bych Imperátorovi chtěl toho dne dělat hracího „koníka“. Spíše osla, ten se sem hodí lépe.

Takže jsem poníženě vytáhl svůj bederní pás a zase polykám hořčík jako lentilky. Své rouhavé „polobožství“ jsem přehodnotil, už to nikdy neudělám. (Označení „čtvrtbůh“ musí stačit.)

Bála se mě a mých pokroků, to je nad slunce jasné, a ode mě bylo hloupé takto ji podcenit. Ta ludra čarodějnice začala používat hrubě nečisté praktiky – postřelit mě ve spánku? Dobrá, dobrá. Chceš válku? Není problém.

Už se nemohu dočkat, až se opět rozhýbu.

„Svou diskvalifikaci fakt nedám lacino!“