Květen 2016

Biovajíčko

středa, 18. květen 2016, přečteno 6209×

Manželka – jemná, citlivá, pravdomluvná bytost se spoustou dalších vlastností, pro které jsem si ji vzal… Proto nějak nemohu pochopit, jak je možné, že jí uteklo do článku, který jednoho dne o mně sama sepsala, tolik mystifikací, všeobecných omylů a snad i polopravd? Možná je to proto, že když je člověk taková čistá duše jako ona, kdesi vzadu v mysli se „sbírá“ onen pohár nepřesností a čas od času je jej třeba vylít. A nebo, ale to je tak strašlivá představa, že se na ni bojím jen pomyslet, jsou to všechno fakta? To ať z dalších řádků, které má vnitřní cenzorská tužka ani neviděla, posoudí laskavý čtenář sám.

…

Už je to rok. Možná i víc? Nevím. Asi vlivem času, hormonů (jak by manžel rád poznamenal) anebo toho všeho dění na rodičovské „dovolené“ jsem upadla do jakési letargie, kdy spoustu věcí házím za hlavu. A to někdy i doslovně. Už mi nevadí pohled na upatlanou podlahu, kterou manžel ladně prokličkovává, aby se dobyl přes zarážku dveří do poličky pro svůj oblíbený proteinový nápoj. Zeptám-li se ho, zda ty cákance nevidí, odvětí mi, že nemá čočky. Je zkrátka hnán vidinou přidání bílkovin do své pracně budované svaloviny. Už ani nebrečím při pohledu do pokoje, kde si můj nejdražší udělal ze synova pokojíčku místnost pro budování své muskulatury. Houpačku vyvlíkne, navlíkne na háky gumové šňůry s madly, zavěsí se do nich a za vyluzování hýkavých vzdechů a občas i peprných slov takto skotačí dvakrát i třikrát týdně. Obraz vskutku hodný pro ztvárnění surrealisty: Jen si to představte – moje maličkost v pyžamu s košem plným vypraných plín, zavěšený manžel a jako diváci dřevěný los, plyšové prase a další zástupci živočišné říše.

Teď se na chvíli zasním a vstoupím do mlžného oparu vzpomínek, kdy špajz přetékala smaženými dobrotami, ve skrýši v pracovně cinkaly láhve, kdy jsem ráno při stlaní peřin objevovala kousky křupek, oříšků, chipsů a kdy nejoblíbenější disciplínou mého manžela byl gaučing, kryglistika a jako komiksová bublina mu nad jeho tělnatou postavou viselo heslo: „Nejsem tlustej, jen nejsem línej se nažrat.“

Zamyslím-li se nad životním stylem pana Kultturisty (Pozn.: Už nevím, jak ho jinak nazvat. A pravidla pro správný styl radí jen se často neopakovat. Familiérnosti typu Čumáček, Zlatíčko se mi příčí, pravé jméno by jistě bylo překryto cenzorskou tuší, tak tedy Kultturista.), byl jedním slovem svérázný. Veškeré narážky na jeho vypouklé bříško a doslova infarktové stavy při vyběhnutí 116 schodů ke dveřím našeho bytu i mé snahy podsunout mu něco zdravého, vegetariánského nebo makrobiotického přehlížel. Sice mé pokusy o zdravé jídlo vždy zmizely z talíře, protože je opravdu neskutečně líný si cokoli uvařit a v kuchyni v podstatě ani neví (teda až na ten svůj protein), kde co máme, nicméně po zdravé stravě vždy přicházelo na řadu něco, co mu zapláclo žaludek. Jak svého muže znám, jistě by přidal hlášku, že to bylo proto, že věci musejí být v rovnováze… No a tak s takovýmto životním stylem a za minima pohybu vypadal po mém porodu tak, jako by on byl stále ještě v očekávání. Podezírám ho z toho, že si asi chtěl pořídit přirozenou a měkkou zarážku pro naše čerstvě narozené mimi.

A pak přišel ten čas. Nevím, co se stalo, možná něco mezi nebem a zemí, asi nějaké osvícení, vnitřní pnutí, možná padala hvězda a on si zrovna něco přál, zkrátka se jeho myšlení restartovalo a já byla jednoho dne postavena před skutečnost, že začne navštěvovat takový ten prostor s těmi posilovacími věcmi, to místo, kterému se vždy tak pošklíbal. Jen jsem zalapala po dechu, musela jsem se plesknout a pak ještě dávat pozor, abych se nevyvrátila ze židle. Nastal velký zlom v jeho životě, nastala doba Leoše. Vyfasovala jsem jídelníček, rozpis potravin a volky nevolky jsem se musela řídit tím, co mi bylo předloženo.

Po dlouhém, řekněme intermezzu, se konečně dostávám k samotnému názvu – Biovajíčko. Čtete dobře a referát ani inovovanou kapitolu z Honzíkovy cesty nečekejte. Tak tedy…

Se všemožnými fitness proprietami, kam patří to různé speciální obutí, oblečení, přesně odměřené dávky energetických tyčinek i proteinových másel, pod kterými se prohýbají police v kuchyni, stejně jako ty všemožné drinky a pilulky, s tím vším jsem se už smířila. A dokonce jsem už brala jako samozřejmost, že manžela vídávám jen potmě a jeho tvář si připomínám na fotkách – ráno za tmy do práce, večer za tmy z fitka. I to, že náš syn jej začíná vnímat jen jako toho pána, co se k nám chodí vyspat, jsem ještě s jistou dávkou trpělivosti, náklonnosti a lásky k bližnímu zvládala. Co bylo ale pomyslnou kapkou do poháru trpělivosti, jakýmsi prozřením, bylo vajíčko. Ano, obyčejné, středně veliké slepičí vejce, které by na pultech obchodů asi odpovídalo velikosti M. I když ono zas tak obyčejné nebylo. Bylo z domácího chovu, od hýčkaných slepic. Žádné haly, klece, ale tráva, hrabání a spokojené pelešení. Vajíčko, jedno z šesti, které jsem opatrovala v batohu, když jsem se vracela vlakem se synem od rodičů. Ano, bylo jich pouze šest, protože prostě na víc už nebylo místo. Ubránila jsem je cestou před rozjíveným synem, přežila přesuny z vlaků do vlaků, neponičená dorazila do cílové stanice až k nám do bytu, do ledničky, na své čestné místo.

Dny ubíhaly, zásoby vajec se krátily, a tak nastal den, kdy v lednici zůstalo už jen jedno. Nedělní ráno rozcuchané, zmatené, mžourám po kuchyni a přemýšlím, co uvařím. Už to mám, otevírám lednici a po biovejci ani skořápka! Do té doby byla domácnost v pohybu, syn spokojeně ničil xylofon, manžel odfukoval za dveřmi do ložnice a uvnitř mé hlavy poletovaly myšlenky jak motýli na louce. V tu ránu stop, synovi z rukou vypadly paličky a motýli se chytili do sítí. A pak mi to došlo. Včerejšího rána, kdy jsem nebyla doma, nebyl nikdo, kdo by vejce uhlídal před manželem lačným po té neideálnější snídani pro sportovce, kterou tvoří trojice vajec na hniličku. A tak jsem se až s takovou absurdní situací probudila takřka ze zimního spánku a teprve v tu chvíli si uvědomila, jak jsem vůči manželovu fitness výstřelku otupěla. V tu chvíli jsem zrudla, prokousla si ret a začalo to ve mně vřít jako v papiňáku. Začala jsem lkát, bědovat a spínat ruce při pomyšlení, jakou anabázi jsem s vejci podstoupila, abych do našeho syna dostala skutečně hodnotnou a kvalitní porci bílkovin. A pak mi to přišlo vtipné a musela jsem se smát, jak je ten život s panem Kultturistou náročný, ale svérázný. A taky se musím potichu přiznat, že mám z manžela v podstatě radost, že se mu ty všemožné pohyby daří a ještě vlastně ani není invalida. A tak, když tyto řádky píšu, jsem ochotná mu odpustit i to promenádování v trenkách po bytě, kdy jediným cílem je pochvala napumpovaných svalů, i ty obaly od proteinových tyčinek v autě, i ta kuřata k večeři, hromady cottagů, tvarohů i ty jeho neustálé hovory na jedno a jediné téma – Leoš a Chrám činek a tyčinek…

A jak dopadl oběd? Syn chvíli fňukal, že nebude jeho milované vejce. Odkázala jsem ho proto do ložnice, ať si to jde vyřídit s naším vejcožroutem. Jak mu tatínek obhájil snědení vajíčka, se nedozvím, to zůstalo velkým a dosud nevyřčeným tajemstvím mezi otcem a synem.