Červen 2017

Dohnal vs. Nechytil aneb Spartan Race Sprint Kouty 2017

středa, 28. červen 2017, přečteno 4890×

Z nádraží vyjíždí parní lokomotiva strojvůdce Nechytila. O hodinu později vyjíždí stejným směrem parní lokomotiva strojvůdce Dohnala. Oba stroje čeká 8kilometrová dráha nemravně nakloněnou rovinou.
Za jak dlouho bude potupen mašinfýra Nechytil, když jeho stroj oproti Dohnalovému má v průměru poloviční výkon? Vezměme však v úvahu Dohnalův hendikep, kterým je polovina lahve hruškovice, která způsobila, že pod kotel přikládá s o 2/8 pomalejší kadencí než obvykle?
Jaká je pravděpodobnost, že Nechytil dosáhne cíle, aniž by byl zastižen Dohnalem?

Nezbláznil jsem se. Aspoň si to myslím. Ani jsem si nezačal přivydělávat jako autor podivných matematických úloh pro žáky osmiletých gymnázií, prostě to tak vyplynulo ze situace. Že mě čekal druhý, byť snazší extrémní spektákl hned další den po prvním, to již víme. Co však ještě nevíme, je, že se vlivem informačního šumu při registracích stalo to, že jsem startoval o hodinu dříve než můj parťák. Případně on startoval s hodinovým zpožděním, je to o úhlu pohledu. Co tedy s tím? Co by, přece přetavit v něco „užitečného“. Z uplynulého dne jsem si odnesl jednu skutečnost – nikdy nevěř člověku, který aktivně cvičí crossfit, když říká, že je v mizerné kondici. Možná je, nicméně i tak tě jakoby mimochodem překousne vejpůl. Snad raději nebudu přemýšlet, jak by vypadala skutečnost, kdyby v kondici byl. (Jak asi, žral by jiné lidi.) O kom že to mluvím? No samozřejmě o mém spartském parťákovi, který je v praktickém porovnání se mnou něco jako když si monster truck potyká s trabantem – výsledkem je kupa trsátek. Ale zpět. Hodinový startovní náskok? Já se mu pokusím utéci a on mě dohnat. Dojednáno! V sázce nebylo nic menšího než osobní čest. Pěkné. Sice mi situace slibovala obstojné šance, které se ještě mírně zvýšily tím, že zatímco já se na hotelu pokoušel o spánek, parťák se v hospodě vedle „zapovídal“ s lahví hruškového špiritusu, ale… Nezbývalo mi než doufat, že to s ním není jako s kolegou z práce, který v opilosti nad dvě promile běhá, a to tak, že rychle a vytrvale. Ano, i takoví exoti se vyskytují ve společnosti důmyslně skryti pod rouškou anonymity šedého davu. Strašlivá představa, což? Teď jeden neusne.

Rozlámané ráno, neoblíbená písnička na vousaté téma „Že já pitomec…“, rozcvička, startovní koridor… 3, 2, 1, ak*urva! Vyběhl jsem. No, vyběhl…

Bylo to jedno velké déjà vu. S rozlámaným tělem jsem kdesi v polovině kopce začal spílat Karolínce – shoř, mrcho! Pro vysvětlenou – Karolínku jsme si s parťákem vybrali jako všeobecného univerzálního viníka (vinici) našich veškerých závodních příkoří. Jednalo se o jakousi slečnu, kterou kdosi adoroval ve fejs-bůčkové diskuzi pod včerejším závodem tak pitomým způsobem, že prostě nešlo odolat. Možná je Karolínka fajn holka, možná má jen pitomé kamarády nebo rodiče, kteří neudrží prsty od klávesnice v přihlouplých diskuzích, možná jsme si ty příspěvky neměli před spaním předčítat… Nicméně už jsme to tak určili a nic se měnit nebude. Od teď. Univerzální vinice za těžkosti na Spartan Race? Karolínka! Ale zpět.

Bylo to ztuhlé, bolelo to, vzpíralo se to, nechtělo se tomu… Ale když se dá jeden na vojnu, musí bojovat. Za repetitivního opakování věty „Je to v hlavě!“ jsem funěl tratí s vůlí, v níž se mísilo čiré zoufalství s touhou, aby Dohnal Nechytila nechytil. Nebo Nechytil nebyl Dohnalem dohnán. Co mě také tak trochu utěšovalo, byla skutečnost, že jsem v tom nebyl sám. Podobných „zombií“ jsem ve své vlně potkával docela dost. Takové to:
„Tak co, jak se ti běželo včera?“
„Jak víš, že jsem včera byl?“
„Víš, to se tak trochu nedá přehlédnout.“

Na vrcholku kopce jsem smutně zjistil, že chybí memory test a po odskákání první třicítky angličanů za nezvládnutý balanc na nakloněné fošně (prostě mi Karolínka podkopla nohy) jsem zjistil, že se trať oproti včerejšku výrazně krátí. Škoda. Vždyť 5+ km a 20+ překážek by ve své podstatě mohl být celý včerejší závod jedna ku jedné. Mé horší já by se z takovéto svinské taškařice tetelilo blahem. Nic. Tak se aspoň mohlo tetelit při pohledech na vyděšené tváře, když jsem se tu a tam ptal lidí na trati, jak se jim pamatuje dnešní memory test. Za tohle půjdu do pekla, vím.

„Lez, blbče, Dohnal je už na trati a ty jsi sotva za polovinou,“ říkal jsem si zoufale, když jsem se plazil s pytlem písku na hřbetě do krpálu jako prase.
„Nikam nespěchej, odpočiň si,“ našeptávala Karolínka.
Nemám tu holku rád, fakt nemám.

Přiznám se, že nevím, jak by můj souboj s tím druhým mašinfýrou dopadl, kdybych o pár desítek minut později nehodil oštěp jako z učebnice! (Poprvé za svou spartskou „kariéru“.) Trochu jsem se vzdělával v technice, víme? V nečekaném návalu radostné energie jsem proběhl špalírem protažených ksichtů všech, co nepokrytě záviděli, a změnil se po zbytek tratě ve střelu. Tedy aspoň v mantinelech svých vlastních limitů. Karolínka zůstala kdesi na kopci s otevřenou hubou v údivu.

Poslední seběh, opakování koupačky v ledové vodě pod ostnatým drátem, za opičákův bar poslední třicítka angličanů plus jeden obligátní pro radost a cíl je tu!

A tak se stalo, milí studenti, že Dohnal Nechytila nechytil. Ježíš zase jednou totálně porazil Ďábla a jedna čest byla zachráněna. Stačil k tomu jeden dobře mířený oštěp, protože ten zhýralec, se kterým jsem se ráno vsadil, doběhl deset minut po mně! Jak to jen udělal, nevím. Snad teleport nebo tak něco. Nicméně zpátky k nově nabyté zkušenosti, kterou trošku zobecním – takový dobře mířený oštěp může koneckonců řešit mnoho problémů. Znamenám si pro další využití.

A Karolínka? Jestli neumřela, tak na tom kopci v Koutech možná stojí doteď. Kdyby tam náhodou nestála, jistě spřádá pomstu, která, jak se obávám, bude velice krutá. Do Valči totiž zbývá posledních pár dnů.