Říjen 2015

Počítání kostí

čtvrtek, 15. říjen 2015, přečteno 3665×

„Jsi hubený, jsi hubený jak cyp, jsi strašně hubený,“ vychrlil na mě Leoš, když jsme se jednou v Chrámu míjeli.
„Nos mikinu,“ řekl mi po několika dnech, protože jsme na sebe opět měli štěstí.

Nemohu mu to mít za zlé, měří mě totiž svou optikou kmenového člena potravinové banky pro případ zombie apokalypsy. A jaká to panečku je optika! Teď, když má čerstvě za sebou klání oleje, svalů a snad i zrcadel v Madridu a posléze něco obdobného v Praze. Zlé jazyky sice tvrdí, že se neumístil na úplně předních pozicích, ale tomu já nevěřím. Nemohu se totiž vnitřně srovnat s tím, že po světě volně běhá „něco“ ještě více napumpovaného než aktuálně Leoš. A pokud ano, vždy se uklidňuji vzpomínkou na dětská léta a Klapzubovu jedenáctku. Konkrétně mám na mysli popisovanou eskapádu s FC Barcelona a kaučukovými krunýři, v nichž kluci čeští museli hrát, aby ustáli očekávané fauly. Takovéto nafukovací krunýře určitě nosí všichni ti „větší“ kulturisté. Jo, přesně tak nějak to bude, protože v obou „příbězích“ figuruje Španělsko, takže bych to bral jako nad slunce jasné a dále se v této teorii nepitval. Tím se vždy uklidním a jako meditační tečku občas přebrousím zicherku (zavírací špendlík pro ty z druhé půlky země), kterou jsem s sebou začal pro jistotu nosit. To proto, abych mohl do případné „korby“ větší než Leoš tento špendlík zapíchnout, faleš praskne a já mohu před podvyživenou postavičkou, která zůstane, vítězoslavně zvolat: „Ha, já to věděl!“

„Vypadáš jako Harapes,“ pískla na mě Motorová myš. Jednoho napadne, co se s mou osobou mohlo tak strašlivého stát, že všichni začali pět jednu a tutéž písničku?

Nic zvláštního, jen jsem kompletně vyměnil hadry, v nichž jsem jako novic a odpůrce všeho upoceného nastupoval pod Leošovu taktovku a které to se mnou vydržely až do nedávna. Jenže pak si člověk uvědomí, že ad jedna na něm plandají jako silonový oblek na pět let pohřbeném umrlci a ad dvě už i přes maximální péči pračky začaly smrdět. Smrdět jako něco mezi polským osvěžovačem toalet a čtrnáct dnů mrtvým tchořem. Ani moderní prací chemie si neporadí s tím, co pravidelně potící se tělo vylučuje. Zde mají výrobci pracích prášků a aviváží ještě značné rezervy.

A tak jsem opět ve společnosti manželky a Imperátora navštívil krám s přiléhavým jménem „něco jako dekapitace“ a opět jsme můj šatník doplnili o věci, které v něm vlastně nikdy pořádně nebyly. Tentokráte to bylo trošku jiné, protože Imperátor od poslední návštěvy tohoto místa už začal běhat, takže vypuštěn do prostoru a pískající své „Cojééé?!“ na sebe začal strhávat pozornost ostatních nakupujících a obsluhy. Když se začal pokoušet na sebe strhávat i všude kolem rozvěšené oblečky, bylo mu to manželkou rázně zatrhnuto. Já mezitím „ulovil“ černé tepláky o velikosti „L“ (dříve tam jedno až dvě luzné „X“ bylo) a černé kompresní triko téhož písmena. Když jsem si ty věci v kabince zkoušel a prohlédl se v zrcadle, má první slova byla: „To zase bude haló!“ A taky že bylo…

Velice pravděpodobně mě budou všechny chronické dietářky nenávidět a chtíti mi oči vyklovat, ale nedá mi to: „Shodit špek je velice snadné!“ Dodatek „Kéž by nabrání masa bylo podobně jednoduché…“ si raději jen v duchu pomyslím.

Velkostatkář mi přestal říkat věšáku a nyní mě tituluje „závodní pstruh“. Všichni, včetně něj, totiž ještě nevědí, že takto mám asi skutečně „ve výchozím stavu“ vypadat. Když se tak ve své rodině rozhlédnu po všech těch malých koulích a polokoulích – jinak sešlost naší famílie snad ani nejde popsat, je nad slunce jasné, že jsem jako dědek. Budiž mu urna pohodlná. Vysoký jako já, hubený stejně – to aby se se sbíječkou šachtou dobře protahoval.

Tímto opusťme exhumaci zakopaného kokršpaněla mé aktuální podoby a vraťme se k Velkostatkářovi, Motorové myši a hlavně k Leošovi. Navzdory všem jejich pohledům to se mnou není až tak zlé. Sice jsem stranu obézních „ajťáků“ definitivně opustil, ale na tu druhou, ke kuřecím hrudníkům, reklamám na gulag a rachitickým stínům za počítači, se nechystám. Hranici jednoho z kolegů, kterého si občas dobírám, že má paže jako mé předloktí, nikdy nepřekročím.

A beztak mi to nedovolí ani Leoš. Chce se totiž sejít a celkově začal v souvislosti se mnou používat velice divná slova jako „objem“, „silový trénink“, „společně“ – ten chlap mě snad chce opět začít trénovat?!

Stejně to dělá jen proto, protože beze mě prostě nemůže být. A velkou míru v tom má určitě i jeho vnitřní zvrhlý sadista, který mě chce opět vidět velice trpět.

Ale to uvidíme, zda najdeme i nyní společnou řeč, protože stejně jako na začátku naší cesty mám i zde svou malou osobní vizi, že to musí jít i jinak…