Květen 2024

Nic zvláštního se nestalo aneb má to cenu discomfortu 101 km na DiscoŠpacíru

čtvrtek, 23. květen 2024, přečteno 7551×

Beskydský zločinec zpět na místě činu,
na túře protnu svých čtyři a čtyřicet let –
stár a stále nerozumný, sám nesu si vinu,
na stezce s bolestí nic nevezmu zpět…

Svítilna, hole – horami kráčívám už roky,
stovka kilometrů je osobitosti milý „sport“;
povyražení z vlastních myšlenek stoky –
pořadatelé, v bufetu já chci dostat dort!

Oslava v zápřahu, jen tak to musí být,
přihlášen ten z Ostravy bláznivý tvor –
měsíc vytrvat, vyladěnou přípravu mít,
blíží se čas psát další kapitolu z hor!

 — Špacíru 2024

Verše výše jsem vepsal o půlnoci letošního aprílu do poznámky registrace na Špacír 2024. Letos již jubilejní 25. ročník a podruhé s mou účastí. Ta sice tak jubilejní není, ale mohu říct, že Špacír je pro mě už tak srdcová záležitost jako by šlo o 25. účast na druhém ročníku. Že to nedává smysl? Možná. Ale ona vlastně mnohým nemusí dávat smysl ani ta má záliba v těchto extrémně dlouhých pochodech, takže je to vlastně v pořádku. Těšil jsem se. A to tak, že hodně. Dokonce tak moc, že jsem si spletl datum a vyrazil do Vsetína už dva týdny před opravdovým konání Špacíru, odkud jsem poté, co mi došel ten omyl, vyrazil pěšky domů, jelikož už mi nic nejelo. No dobrá, trochu si přikrašluji skutečnost a byl to jen obyčejný a plánovaný standardní 110kilometrový deštivý trénink. Tak to má přece úplně každý, že jo?

Když se mi konečně podařilo trefit to správné datum 3. 5. 2024, měl jsem po akreditaci a nákupu Šuvenýrů asi dvě hodiny na to, abych nebyl. Zašil jsem se do auta, kde jsem poslouchal hudbu, přemítal nad posledními několika hodinami, kdy je mi 43 let. Prožil si jeden moc hezký pocit a vnitřně trávil, co jsem to právě viděl u registrace a fabuloval, v co to pravděpodobně přeroste. Správně, letošní Špacír je DiscoŠpacír! Mohl jsem očekávat všelicos s taktem řetězové pily a vybroušeným vkusem ne nepodobným legendě Ein Kessel Buntes. Koneckonců už loňský humor jemný jako dýka napověděl dost. Když to vypuklo, seděl jsem v sále na zemi, pozoroval to defilé oblečků z devadesátek a s pobaveným úsměvem kroutil hlavou. Nejvíce na mě asi zapůsobila dáma, co zjevně utekla z Cvičme v rytme a mně se probudilo dávno zapomenuté dětské trauma, když jsem si uvědomil, že si dodnes pamatuji jednu z těch příšerných říkanek z tohoto sportovně-hudebního pořadu! Cca 38 let! „Raz, dva, raz, dva, na ornici brázda, po nej drobčí jarabica a na konci otočí sa. Vysoko je slnko. hlboko je zrnko. Cez rieku je most, cvičili sme dosť.“ Mou konsternaci možná mohla opravit láhev špacírnické slivovice, co právě plula davem kolem, ale to bych ji musel obrátit do sebe celou, což by pravděpodobně narušilo plán nadcházejícího pochodu. A asi i dost naštvalo další zájemce o napití se. Na diskotéce jsem ještě přes hubu nedostal a nechtěl to měnit. Láhev jsem tedy poslal dál. I tu druhou, co za chvíli přišla z protisměru, a uznal, že mi bude zadostiučiněním, když orgům pošlu fakturu za terapeuta, který mě nepochybně bude v následujících dnech čekat. Dosti mastnou fakturu! Asi se mi začal rozjíždět tik.

Tak ne, nebyl to tik, jen půlnoční zvon. Jak jsem se, zatraceně, dostal ven? Nechám to koňovi, má větší hlavu, Špacír 2024 se pro mě právě roztančil.

Já chci jít non-stop

Mám za poslední rok díky svým častým „kilometrickým sebevraždám“ natrénováno, to opravdu mohu říct, takže jsem si prvních pár okamžiků spílal, proč jsem zase startoval na chvostu dnešního více než dvousethlavého davu. Zvyk je holt železná košile. Ale asi to bude tím, abych si vnitřně dosyta užil všechno to obcházení, prosmýkání, přeskakování a podlézání skupin okolojdoucích. Trvalo mi to několik kilometrů. Z nastoleného autobusového tempa mě vytrhla až někde na „čísle“ 18 rozhledna Vartovna. Když jsem si ji vyšlápl, vzpomněl si na předstartovní brífink, kde naznačovali, že tady někde by mělo svítat a uznal, že orgové pěkně kecali. Kdo by taky věřil někomu s blikajícími brýlemi na očích? Já, no. Čirý nerozum! Koukl jsem do tmy na jednu stranu, houkl do černé na stranu druhou a hnal se dál. Tady někde jsem se rozhodl dát si malý narozeninový dárek. Narodil jsem se ve 14 hodin – což abych si do tohoto času dal příslib 70 kilometrů v nohou a bonusových 30 do cíle? Povede se mi to? Trasa je suchá, po obligátním blátu ani památky, vnitřní démon jede, to by mohlo klapnout. Tak zase dál. Krok sun koch! Brzy mě na trati čeká slíbená ranně otevřená hospoda U Pospíchalů, kde byla avizovaná polévka, která fakt turisticky bodne.

Tak zase nic. Pospíchá-li pospíchající turista k Pospíchalům, může se stát, že díky tomu všemu spěchu stojí před hospodou, kterou otevírají až za necelou hodinu. Na polévku si tak nechá zajít chuť a pospíchá dále. Dokud to tak hezky jde. Kroky klapou lesem, trasa se hezky vlní, nic náročného. Mezitím se rozednilo a já si uvědomil, že už dobrou čtvrthodinu zasněně koukám na památník Ploština. Slunce zahalila mlha a já se začal kochat měrou nebývalou. Došlo mi, že mám-li splnit své vytyčené přání do 14 hodin, budu muset mezi tím vším zastavováním, focením a pozorováním okolí notně přiostřit. Hezky zákeřně tu výroční trasu na nás orgové vymysleli! Podle, zle, sprostě. Líbilo se mi to!

Ani nevím jak, ale najednou tu byl cca 42. kilometr a s ním Discont u Discobola, kde má objednávka zněla docela jasně:
„Kofola, frgál, frgál, párky a narozeninový dort. Pokud není, budu to vnímat jako trestuhodné selhání organizace, které se neodpouští!“
Tak ne, dort nebyl. Co taky chtít po někom za pultem, kdo vypadá jako nepovedená kopie Sagvana Tofiho? (Nebo povedená. A to je ještě horší!) Za vděk jsem tedy vzal kávou od přítomných U nás kafe, ke které mi na stůl přistála „disco koule“ od organizátorů. Vypadala sladce, s chutí jsem se tedy do ní zakousl a… A zjistil, že je vyrobena z nivy! Bylo to tak zákeřné, že jsem uvnitř úplně pookřál. Nebo to možná nebylo zákeřné a já bych měl jen prostě organizátory více poslouchat, co říkají. To bude možná ono, odpouštím jim. Vlastně ne, neodpouštím! Za ten přenosný reproduktor s vkusným výběrem disco hitů, co putoval od stolu ke stolu. Na můj nápad uspořádat soutěž v hodu do dálky tou hrůzně hrající věcí nikdo nereagoval, nastal tedy čas zvednout kotvy. Stejně jsem se nechtěl dlouho zdržet. Tak zase dál.

Běžíme, běžíme… Vymletým korytem

Druhá polovina trati byla ve znamení větších kopců, které mi nepokrytě chutnaly. Holou pravdou na Holém vrchu bylo, že jsem si jej opravdu užil. Až na holou dřeň. Stejně tak navazující Končitou, kde jsem rozhodně nekončil, takže nebylo zbytí a… Píp! 70 kilometrů v nohou v čase 13.57. Vytyčené narozeninové přání se splnilo a já tak mohl konečně zvolnit a přejít do méně ostřejšího tempa, abych mohl hlouběji přemýšlet, jak do cíle vyjdu s vodou, jelikož začal být hic jako na prašivky.

Poslední dobou se učím, že má silná vnitřní přání přitahují realitu. Takže jsem se ani moc nedivil, když se v nedaleké Střelné odehrála scéna, kdy jsem si opět ověřil, že dobří lidé ještě nevymřeli. (Vlastně jsem se divil, ale to bude o zvyku.)
„Tudy ne!“ Houkl na mě jeden ze tří špacírníků poté, co jsem v módu na „autopilota“ zamířil do uličky za nimi. (Vedla k nějakému domu.)
„Nebo… Chceš dolít vodu?“
„Fakt? No jasně!“
Ten člověk tam bydlel a nejen, že jsem si tak doplnil docházející vodu, byla mi nabídnuta kofola i káva. Nečekaný servis, co vážně potěší. Chvíli jsem s těmi třemi pobyl, vyslechl si unavené stížnosti na bolesti, nadcházející kopce a po otázce, zda se jedná o jejich „první kilo“ raději pokračoval rovnou dále. Snad abych nedostal (potenciálně podruhé) přes hubu za ty své nadšené „motivace“.
„Vždyť je to velká paráda! Kilometry do cíle už začínají dvojkou, za chvilku jsme tam. Jupí!“
„Hmm…“

Děkuji, chlapi, doufám, že jste došli v pohodě. Tak zase dál…

Poslední tři desítky kilometrů a věci (člověka)

Už to nebylo daleko a ze zbytků trasy si pamatuji – nebo chci vypíchnout – tři body. První byl, když jsem na polní/lesní cestě hned za Střelnou pustil před sebe traktor, co se hrabal kamsi nahoru do lesa. Je to přece stroj a ty jsou poměrně rychlé, že? Přesně o tomhle jsem mohl následující kus cesty dumat, zatímco jsem se táhl za tím smraďochem a cítil se stále více jako ropák! „Dýchej zhluboka, Dalibore, ať se ti roztáhne hrudní košíček.“ Brr! Tak ne, jsem rychlejší než on a při nejbližší příležitosti byla potřeba vykonat úhybný manévr z trasy a dostal se zase před něj. Dieselový parfém mixnutý lesní vůní je sice moc krásný, ale rychle omrzí. Stejně rychle, jako tu byl 80. kilometr trasy a s ním i Pulčínské skály!

Tak tohle orgové fakt přehnali! Zatímco jsem prolézal vyhlídku, motal se po zřícenině skalního hradu, hladil kameny, kmeny stromů, zasněně civěl do údolí, tak někdo hnul notně s časem a já zjistil, že jsem tu už více než půl hodiny! Tohle se fakt nedělá, dát do trasy takové místo. Kór když se člověk umí tak krásně zapomenout…
„Haló, prosím vás, můžete mě někdo chytit a odtáhnout odsud? Klidně i za nohu. Sám to totiž asi nedokážu…“
No dobrá, dokázal jsem to. Ale s velkým sebezapřením, vnitřními vyhrůžkami a nutným příslibem na život, že se sem brzy vrátím. To byl druhý bod.

Třetí bod se přede mnou začal rozkládat třináct kilometrů do cíle. Filka, které se letos přezdívá Diskofilka. Rozkládala se tak, že prý rozkládala naděje a duše ostatních špacírníků. Ne však mou. Mám „jehly“ rád, takže jsem ten kilometr výstupu nakopl pěkně zostra, abych zanedlouho z vrcholku poslal video zdravici lidem, co mě dnes telefonicky podporovali z tepla gauče. Cože jsem v ní říkal?
„Dal jsem to. Ty vole, ta štípla! Fú! Luxus! Na plný výkon až nahoru bez zastavení. Jenom počkám, ať mi nevyskočí srdce z hrudníku a jdu dál. Pecka! Mám rád tyhlety sadistické věci…“
Doslova a do písmene a k tomu samozřejmě hromada funění a potu. Myslím, že odpustím příjemcům mé telefonické zdravice, když mi zpětně k narozeninám věnují pobyt v cele s polštáři na zdi, protože uznávám, že je to trochu divné.

Ne, není! Není to trochu divné…

Je to extrémně divné!

Zbylých dvanáct kilometrů trasy už bylo jako ve spokojených snách. Vyfotil jsem si západ slunce, dojedl z batohu ostatky potravin, co jsem měl s sebou, trochu zmokl a za necelé dvě hodiny po úderu na cílový zvon jsem spokojeně zasedl ke kyselici, kofole, birellu a touze po pobytí na místě, nespěchám domů.

Byla to taková bez 10 minut velká 21hodinová narozeninová oslava. Je mi 44 a nepatřím do starého železa. Trocha otlaků, mnoho spokojenosti a kopa vůle k rychlému srůstu. Z tohohle budu vnitřně dlouho těžit. Minimálně týden do následujícího pátku, kdy mě čeká co? Ano. Správně. Čavisovská stovka! Závod, který si soukromě pojmenuji dovětkem „zlatý retrívr mezi kily“. Ale o tom teď – na konci Špacíru 2024 – ještě nevím.

Vrátím se! Ahoj.

Dodatek

A jak to letos viděli orgové? Takto: Discopříběh neboli online reportáž ze Špacíru 2024