Červenec 2018

Čtyřtaktní video aneb Spartan Race Super Kouty (nejen) 2017

pondělí, 9. červenec 2018, přečteno 3114×

A je to, mám sestříháno! Co na tom, že mi to trvalo více než rok. Jakže byl ten vtip?
„Když muž řekne, že něco udělá, tak to taky udělá. A není potřeba mu to každých 12 měsíců připomínat.“

Dlužno přiznat, že za to tak trochu může ta „dobrá rada“ kolegova, kdy určitě stačí natáčet namísto v 50 snímcích za sekundu ve 25 snímcích. Ušetří se kapacita a i ta baterie prý déle vydrží. To, že následně díky stabilizaci obrazu dynamický pohyb vypadá jako pohled přes chvějící se aspikový dort, to prý nevěděl. Ale nakonec jsem se i s tím nějak vypořádal – vejce natvrdo a okurku jsem do sestřihu nakonec přidávat nemusel.

Tak takové byly loňské Spartské Kouty, to malebné čtvero ročních období! Moc rád na ně vzpomínám!

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY-NC-SA

Jaké byly letošní Kouty?

Dle diskuzí na (a)sociálních sítích prý skvělé, nejeden z účastníků si tam sáhl na dno. I když… Upřímně, lze brát názor pravděpodobných nováčků v OCR vážně, když zcela zjevně nemají s čím porovnávat? Právě a jen proto dám slovo nejpovolanějšímu z povolaných, který tam shodou okolností tento rok byl. Není to hezké počtení, proto vyzývám laskavé čtenáře – obzvláště ty, kteří mají na těle vytetované spartské logo, aby čtení ihned zanechali a po zbytek dne nechali počítač, telefon i tablet pro jistotu vypnutý. Ostatní byli varováni. Ale co už, můj upocený blogísek o koninách bez koní stejně není hezká věc, takže to sem sedne jako ta pověstná prdel na ten hrnec.

Předávám slovo reportérovi na trať…

Zdravím vás z (po)trati našeho „vlajkového OCR závodu“ v Koutech. Mám to (ne)štěstí být účastníkem této tragédie… Ne, zpět, hezky od začátku. Rok s rokem pošel a já se vrátil do Koutů, byť červen již nesliboval záplavy ani chumelenice, jak tomu bylo loni v dubnu. Škoda. Aspoň ten vydatný déšť mohl závod okořenit malinkým extrémem, což – jak se zdá – k spartským OCR běhům začíná patřit stejně asi jako k eskymákovi plavky.

Hop, takže brzy ráno vyskočit z klobouku s ostatními králíky, tedy sparťany a různě postiženými jedinci, kteří všichni platíme za máchání huby v blátě, přesun ke startovnímu koridoru, hromadná rozcvička, energický hec před vypuštěním „fetovací“ dýmovnice… Rozcvičku naší vlny si vzala na starost nějaká malá paní v růžovém županu (vypadala v něm jako morče). Její „údernost“ si rozhodně nezadala s akčností písku v přesýpacích hodinách. (Dle fotek bych řekl, že ten travesti „Tygr z Mompracemu“ v sukni, který rozehříval další vlny, měl na ty nešťastníky po nás větší účinek.) Avšak každý, kdo zde nebyl na svém prvním „rodeu“, se stejně nějak rozhoupal sám a po krátké chvíli se náš promoklý dav začal přesouvat do startovního koridoru. Na místo, kde člověk čeká hustou atmosféru odpočtu, bojový řev davu, ryzí adrenalin, odpal dýmovnice… Magorů se však do Koutů tentokráte sjelo asi moc „málo“ (více než tři tisíce), což asi organizátory přinutilo utáhnout si opasek, a tak se místo dýmovnice a hromadného startu mohli závodníci, kteří teprve čekali ve frontě na vpuštění do koridoru, kochat pohledem na již utíkající přední roj účastníků téže vlny. Velmi žalostný start! Ale což, jsme přeci na nejlegendárnější trati českého Spartan Race, takže tu máme aspoň vyhlídky na úžasný zážitek.

Úvodní výšlap do sjezdovky byl výtečný a oproti loňsku neskutečně inovativní. Nešlo se vlevo, ale vpravo s malou odbočkou do lesa. Výborně, začínám být rozhozen jako vyoraný pětikilový datel v zimě. Odhadem po asi dvou kilometrech následovala překážka v podobě 2metrové stěny a po asi dalším kilometru první část memory testu. Začínal jsem z takové „nálože“ takřka padat vyčerpáním. Běžíme dále k další překážce – kyblík se štěrkem. Následoval seběh sjezdovky ke „skunk wallu“, oštěp a pár notoricky známých překážek, po jejichž zdolání opět běžíme. Běžíme. Pořád běžíme… Tak moment, je tohle OCR nebo „běhej kopce a lesy“? Aspoň že to střídání počasí, kdy chvíli lilo a chvíli pražilo slunce, člověku připomínalo, že není na sobotním výšlapu na Lysou horu.

Při takovém výšlapu jednomu vyschne v karburátoru, takže se těší, že na vodojemu doplní zásoby tekutin. Ještě že je Spartan opravdu extrémní, a proto v tom studeném počasí nabízí k občerstvení pouze a jen studenou vodu. A to prosím hned 3×. Báječné. Jsme přeci tvrďáci, aroo! Nějaké ty čokolády, hrozinky, flap tyčinky, ovoce a podobné „dopovače“ energie včetně ionťáku si hledejte na jiných OCR závodech. This is Sparta! Za kterou všichni (tedy alespoň většina) ti magoři zaplatili obludné peníze. No nic, nejsme tu na pikniku, ale na běžeckém, tedy ehm „OCR“ závodu, kde si člověk užije překážky, které prověří jeho sílu, vytrvalost, ale hlavně kure*skou odolnost ku čekání ve frontách. Nošení polen? Ale jistě, počkej si. Traverz Z-stěna? Slovy dobrovolníka: „To máte na 10 minut čekačku, dejte si raději anglány.“ Ten špatně ohnutý klepáč na koberce (Bender) – kolejka jak na pomidory v 86. Snad polovina oblíbených pytlů je z půlky odsypaná těmi „sparťany“, kteří jsou v dané chvíli již „těžně vyřízeni“ z toho vyčerpávajícího závodu. S brekem jsem hledal pořádně naložený pytel, ze nějž jsem si zaplatil a kvůli kterému jsem se přihlásil. Plazení potokem před cílem? Mít s sebou pilník, vydělám na 3měsíční nájem broušením pazourů místních „Sparťanek“. Těším se tedy aspoň na to lano s mokrým startem, tam si člověk užije aspoň pár pěkných placáků padajících spartských hrušek. Inovace bez legrace, lana jsou na křížové konstrukci ve s výškou odhadem tak 4 m. Paráda! Jeden přískok a jsem tam. Přísahám na televizi. Těžší bylo nasadit si ráno čelenku s číslem na hlavu.

Ještě že už je tu finiš, kde za klasickými schody do pr…, tedy Sparty je ještě jedna obří 2metrová dřevěná stěna. To asi aby člověk neviděl tu frašku, která se děje v cíli. Zmiňoval jsem pomeranče v roce 86? Tak tady se doslova stála fronta na banány jako v 84. Neuvěřitelné! Člověk v cíli čeká minimálně 5 minut ve frontě, aby se dostal na řadu pro svou půlku banánu. Do druhé ruky vám nacpou pivo, vodu a aby těm nápojům nebyla zima, přikryjí vám to hadrou. Pardon, tričkem bez obalu, což se do zablácených rukou velice hodí.

Bylo taky velmi (ne)příjemné pozorovat jednu závodnici, jak urputně bojuje s tím nesympatickým „mileniálem“, s drdolem a prostěradlem přes ramena, o tričko správné velikosti. Obdržela malou velikost, protože někomu na registraci ujela ruka a na náramek místo objednaného L napsali M. Bojovala statečně, ale ani poté, co argumentovala, že zde triček leží hromada, takže výměna kus za kus nemůže být přece problém, neuspěla. Poslali ji na registraci, ať se domluví tam. Přesně na tu, kde byl již Detroit (rozumějte nikdo nikde) a jen se zde převlékala parta závodníků. Možná chtěli, aby „štípla“ tričko jim? Ochota a vstřícnost sama.

Inu, škoda slov. Takto špatný závod jsem ještě nezažil. Přemýšlím, zda na něm bylo něco pozitivního a kromě teplé sprchy na zahradě našeho ubytování mě nic nenapadá. Snažím se vyhýbat internetu a lidem, kteří pějí chválu na tento fantastický zážitek, protože bych si asi musel oči ukroutit. Jak zmiňuje kolega výše, když člověk nemá s čím porovnávat a o jeho „OCR panictví“ ho ojel Spartan Race, asi bude nadšený. Každý, kdo má však již zkušenosti s jinými závody a má mozek větší než angrešt, prostě musí vidět tu tragédii, kterou mu letošní Kouty a tak trochu i celá ta sranda SR za jeho peníze (ne)poskytla. A přitom je tolik jiných OCR závodů nejen u nás doma, ale ve velmi blízkém zahraničí, které si svých účastníků váží a dopřejí jim takové zážitky, kterých se ze strany SR prostě nemohou dočkat. Je mi z toho až smutno.

No nic, vracím slovo do studia…

(Ve studiu už nikdo není. Na obzoru se totiž objevily pochodně a vidle – zástup fanatických obhájců Spartan Race se totiž dal do zlověstného pohybu…)

Bonus: oficiální video „vydařeného“ ročníku 2018