Říjen 2016

úterý, 11. říjen 2016, přečteno 3670×

Od triumfálního pokoření Bestie už uplynulo pár týdnů a mé opájení se svou (trojjedinou) výjimečností už není to, co bývalo. Medaile už začínají reznout – já vím, aspoň do sprchy jsem si je měl sundávat. Ale když ony jsou tak krásné. A… ten červeno-modro-zelený cinkot… to jsou úplné… „zvonky šťastia“. Manželka mě téměř vykázala z ložnice na gauč do pracovny, že prý ji to v noci ruší, když se otáčím. I ty mé potulky Ostravou, zvonění na domy i byty v širokém i dalekém okolí, abych pak do otevřených dveří vítězoslavně ukázal trifectu se slovy „Hele, co mám a ty ne!“ neberou všichni s velkým pochopením. Nejen z tohoto důvodu už znám i některé policajty jménem – no jo, někteří důchodci holt mají slabé nervstvo.

„Trochu jsem blouznil, to se tak stává…“ Asi to mám ze všeobecného fyzického nicnedělání a s tím související hormonální deprivace, kdy jsem si chtěl dát od pohybu pár týdnů oraz? S mírnými světlými chvilkami. Nevím, ale vzhledem k tomu, že jistota je kulomet, začal jsem preventivně opět navštěvovat Chrám činek a tyčinek. Tam mě totiž nikdo z ničeho „divného“ podezřívat nebude, jelikož úchylní jsou tam takřka beze zbytku všichni. Vím, zapadl jsem, ale tím se koneckonců už nějakou dobu ani trošku netajím.

Ale ono se řekne, docházet do Chrámu, jenže co tam? Aktuálně mi chybí „koncept“, „dějová linie“, „vidina cíle“… Ne, „On“ mi nechybí, s tím jsem se už vnitřně vypořádal. A kdyby chyběl, ještě mám ty červené pilulky z posledních sezení s psychiatrem. Ale to sem nepatří, zpět – co teď?

sobota, 29. říjen 2016, přečteno 3175×

Nenávidím to, nenávidím! Střih videa asi nikdy nebude mé hobby – i když to jsem o kultturistice říkal také, co? Udělat z osmi hodin sedm minut – tak nějak si představuji očistec. Kolega střihač v práci u mě stoupl, jelikož takovou dávku sebeobětování, pracovat na této pozici, nelze možná najít ani u kývacího oslíka, kterého vychovali v nejtvrdším klášteře. A to jsem na tom závodě byl, takže jsem si „obsah“ záznamu víceméně pamatoval a věděl, co rovnou přeskakovat. Přitom kolegovi tu a tam kameramani přinesou hodiny a hodiny záznamů nějaké události a s lakonickým sdělením „sestříhej to“ se z toho stává pracovní úkol. A když ho chtějí ještě více „motivovat“, dají mu ty hodiny z různých kamer, nejlépe ze tří. To jsou ty chvíle, kdy mám pocit, že se v kanclu, kde se onen střihač nachází, exponuje singularita, jednorožci blijí duhu a zázraky jsou všední událostí, protože jinak to snad ani není možné. Ale to jsem trochu odbočil.

Minule zmiňovaný nástroj „cinelerra“ se pro mě ukázal jako nezvládnutelný, takže jsem to zkusil u jednoduššího kolegy – „apt-get install openshot“. Tady už to bylo o poznání intuitivnější – OpenShot je dělaný na míru nám, blbcům, pro které je „přechod“ pouze ta věc na silnici nebo to, co dělá některé ženské okolo padesátky nesnesitelnými fuchtlemi. Ale to jsem už zase odbočil.

Je to dlouhé, je to veskrze nudné a je to jen o vodě a bahnu (to hnědé je fakt jen bahno). Je to kompletní průřez Bestií. Nekoukejte na to! Vždyť to taky vzniklo pouze a jen z důvodu, abych coby vyschlý a chromý stařec mohl za třicet let trápit vnoučata nenáviděnými videi z dob „fosilovy“ životní formy.

Takové to:
„Dědečku, můžeme už jít lovit pokémony?“
„Držte huby, smradi, teď bude vodní příkop s lanem!“

Aroo… tedy vlastně Ak*rva!

Kamera a střih: „tt“ / hudba: Michett (www.michett.com), Creative Commons BY, Creative Commons BY-NC-SA