Leden 2022

Y2KM (Jateční bilancování VIII)

pondělí, 3. leden 2022, přečteno 9118×

„Cože? Mocli?“ Nu dobrá, jak myslíš, proklel jsem v duchu váhu, na kterou jsem se zcela omylem a jistě jen náhodou cestou z koupelny postavil. Prvotní šok naštěstí brzy vystřídalo vnitřní smíření. Uvědomil jsem si totiž, že je to při mé spotřebě vína a všelijakého večerního „zobu“ v posledních měsících docela dobré číslo. A stále nejsem na hodnotě jako na začátku cesty _zdravého životního stylu, byť se nenápadně i nebezpečně blížím. Nemohu se však ubránit důvodnému podezření, že kdybych za uplynulý rok neměl v nohách přes 2000 km dálkových a 70 km výškových, vypadal bych… No minimálně bych pozvolna začínal mít vlastní gravitaci a menší předměty by mě nesměle obletovaly. Prvním dvěma bych martsky familiérně říkal Phobík a Dejmík. Jsem přece z Marsu, tedy Marťan, tedy divný, ex-otický… Ale zpět.

To byl rok! Vezmu to hezky popořadě, vpravdě po střípcích abecedně…

A jako „Ach, mí ubozí blízcí“

Uploužit 2000 km, to chvilku trvá. Přesněji řečeno 19 dnů a nějaké drobné! Tolik čistého času jsem strávil na horách, na různých závodech nebo prostě jen obyčejným pobíháním po Ostravě na svých oblíbených večerních desítkách až dvanáctkách, přičemž o pivu nemůže být řeč. Kdoví, kolik času navíc sežralo všechno to cestování, aby to mé plížení vpřed bylo možné? Opakuji se, nicméně stále jsem učiněný „rodinný typ“ a snažím se doma nezaclánět. Silikon u vany trpělivě čeká na svou výměnu, nové rolety na pověšení… Já vím, já vím. Kaju se a slibuji, že se polepším a zrychlím domácí akceschopnost i terénní přesuny. Nezaručuji však u zrychlení těch přesunů, že čas nezůstane konstantní a jen kilometráž bude v opilé euforii ze sebe samého o pěkných pár stovek delší. Na mou obranu, abych se nekál zase příliš, podotýkám, že dost podstatný kus těch 19 dnů jsem rodinně trávil s malým a někdy i s velkou, v horách, což mě přivádí ke druhému bodu.

B jako „Beskydy jsou nejdůležitější“

Tréninkové pole, zábavné sběratelství (t)tisícovek i drobečků a taky místo, v jehož moravskoslezské části si už tykám takřka s každým kamenem. Tam jsem „doma“, tam jsem se pokusil o další Beskydskou sedmičku. Třetí, na jejíž start jsem se postavil, a druhou, jejíž cíl jsem protnul. Loni se nezdařilo, tak trochu mi kolaboval parťák a mé vnitřní sobectví, abych ho nechal pokojně tlít v houští, utloukl přehnaný altruismus, víme? (Víme, sledujeme-li mé úštěbky.) Letošní parťák sice nekolaboval, ale zase na druhou stranu druhou polovinu závodu odpajdal s vymknutým kotníkem. Má tak krásný příběh do rodinného alba na téma „Já vůl!“ a aspoň se trochu naučil mluvit sprostě, ale o výsledcích se domů radostně psát nedá. Nicméně i cíl je cesta – nebo tak něco. Domluvili jsme se během toho našeho putování, že jsou pro něj a vlastně i mě vhodnější kratší závody a čekají nás tak šťastné zítřky, kdy se nebudeme trápit na sto kilometrech, ale užívat si „jen“ čtyřicítky, padesátky.

Toto předsevzetí mu vydrželo přesně půl dne a já musím být taky pro každou špatnost. Takže? Takže pro sezónu 2022 znovu, lépe, radostněji… Mé budoucí já mi na konci prázdnin jistojistě poděkuje. Nebo spíše plivne do tváře. Těším se na to.

C jako „Covidový kriminál“

„Tak nám zavřeli okres!“
„Který, paní Müllerová?“
Všechny! (Víkend před březnovým uzavřením okresů jsem uběhl osobní rekord na oblíbené trase, jíž přezdívám Smrkolysý maraton. Vztek je neuvěřitelné palivo.)

Jak teď budeme razit do Beskyd na naše vpravdě zdraví „ohrožující“ túry, kdy jediné kontakty s okolím jsou srnčí stopy v jarním mizícím sněhu? (Horské chaty a „hladová okna“ v zásadě nenavštěvujeme.) Samozřejmě bych mohl do batohu přihodit zrcadlovku, na jeho popruhy připnout stativ a turistiku povýšit na pracovní úkol, na který se zavření okresů nevztahuje. Jenže tohle by klaplo pouze a jen bez rodiny, za což by mě tato – doma sedící – přinejmenším vykostila. Takže? Takže jsme s mladým začali lovit beskydské vrcholy virtuálně. Na oblíbené haldě Ema.

Myslím, že v očích mnoha rodinných výletníků, pro něž je Ema vrcholem náročného víkendového „výšlapu“, jsme vešli do dějin jako ti dva stejně oblečení pitomci, co tam ten kopec „motali“ jako křečci v kole. Mnohé z nich jsme na našich hodinách kreslení „pily z profilu tratě“ potkali i šestkrát. Mladý si tak za uzavřené 3 týdny, které trvaly týdnů 6, virtuálně splnil Smrk (1276 m), Kněhyni (1257 m), Mionší vrch (883 m) a Menší vrch (893 m). Dobré to bylo. Už to nechceme.

D jako „Dost jsem se nabažil?“

Samozřejmě. Vyzkoušel jsem si, že ze symbolické a pro mnohé magické roční tisícovky kilometrů dálkových dokážu bez větších problémů udělat i dvojnásobek a z poměrně nedávno adorovaného převýšení třech Everestů lze za rok vykutat takřka trojnásobek. Vyzkoušel jsem si to a hurá zpět k normálu (pokud mi někdo vysvětlí, co to je). To určitě! Toto pohybové šaškování – i laškování – má bohužel vlastnost, že nově nabyté se velice rychle stává novým standardem. Navíc mladý se tak trochu potatil a svých letošních 770 km dálkových a 31 km výškových si přeje přetavit právě na tisícovku. A kdo jsem já, abych mu s tím nepomohl a nebyl mu velkým vzorem?

Nožičky moje, držte se, pelášíme dál!

Bonus: Z jako „Závody aneb extrémní spektákly“

Nebo taky: „Zapomněl jsem na něco?“ Extrémní překážkové závody, nebo též Ó – Cé – eRka, byly dříve mou alfou a omegou. Přiznám se, že mě to poslední dobou více táhne ke kilometrickému násilí jako Horská výzva, B7, Štramberský Jasoň z Ostravy a tak podobně, takže jsem letos OCR tak trochu vypustil. Ponechal jsem si jen barbarský triptych v polské Wisłe (Race, Opener a Hill za jeden víkend), relaxační Geroy v Přerově, likvidační Gladiator Race Runmageddon HARDCORE v Harrachově a pohodový Gladiator Race v Ostravě. Není to moc, že? Jeden omdlí, druhý nudou převrací oči v sloup.

Má krabice s medailovým šrotem je plná, je čas nechat to být, nebo založit novou? Samozřejmě že založit novou! Pár mých přátel, kteří jsou už všemožně registrovaní, netrpělivě čeká na mé „No jo, jdu taky!“. Tedy? Bude to i letos ukrutně bolet.

Co k tomu dodat? Snad jen má dvě oblíbená motta:

1. „Nenávidím svět a svět nenávidí mě.“
2. „Život není peříčko.“

Tak je to správně, tak to má být.