Leden 2017

Leoš opět literátem

úterý, 24. leden 2017, přečteno 6821×

„PS: Ať žije Kultturista! :)“
Bodejť by nežil, on je totiž věčný! Něco jako nezmar (hydroida).

Citované postskriptum mi napsal Leoš do jednoho ze čtyř tisíců výtisků své knihy Sacharidové vlny 2, kterou aktuálně kadencí ne nepodobnou velkorypadlu hrne nakladatelství Erasport, s. r. o. (Ronnie.cz) na pulty knihkupců. A že mám poslední dobou dobré srdce a (předstíranou) náladu – ne, s aktuálním stavem slaměného vdovce to nesouvisí – netrvalo to jako posledně půl roku a knihu jsem si přečetl hned. Copak to tady máme tentokráte? Formát A5 zůstal, křídový papír též. Liší se však rozsah. 248 stran – že by autora popadl záchvat grafomanie? Na přebalu opět půlka Leoše. Kupodivu zase levá. Až ho někdy potkám, důkladně si jeho pravou polovinu prohlédnu, jelikož začínám nabývat podezření, že v ní něco skrývá.

Čte se to samo, doslova hltá. Bodejť by ne, když dobrou polovinu knihy tvoří recepty. Zajímavé recepty, jež by pro jejich až někdy překvapivou jednoduchost mohl zvládnout i takový kuchařský břídil jako já. (Manželka se to nesmí dozvědět, jelikož bych pak svůj vztah ke sporáku „musel přehodnotit“, což z milionu důvodů snad ani nechci.) Takové recepty, které mi svou pestrostí a nápaditostí tak trochu boří vlastní teorii krabičkového myšlení, kterou jsem vlastně ještě nesepsal. Nicméně se k tomu určitě jednou dostanu. Nepochybuji, za to klidně i ruku do exkrementu strčím. Ale to jsem se zase rozvášnil, zpět k tématu. Jaké mám z knihy postřehy?

• Oproti prvnímu dílu, který byl doslova zhmotněním teoretizujícího žvanila, což nemusí být, a ani nebylo, na škodu, dvojka míří rovnou do praxe. A to hezky krok za krokem, takže „vlnění“ bezchybně zvládne i libovolný jedinec ducha mírně mdlého. (Přiznejme si fakt, že někteří „dietáři“ a kulturisté nebývají zrovna velcí myslitelé. Tak! Je to venku. Jestli teď ve fitku nedostanu bezprostředně po držce, tak už asi nikdy.)
• Leoš si zjevně vzal k srdci (nejen mé) připomínky k prvnímu dílu a doslova vzorně odkazuje na zdroje svých mouder. Takže ti, kteří se budou chtít do problematiky ponořit ještě hlouběji, mají kde navázat. Seznam použité literatury je povede. Nedělejme si iluze, že jich budou zástupy, ale s ironií sobě vlastní napíšu, že i kdyby to mělo proměnit jeden otazník ve vykřičník, má to smysl! Také je to mimochodem autorská slušnost.
• Proměny skutečných lidí a jejich jídelníčky – to je věc. No ne, že by mě nějak braly série fotek chlapů „před“ a „po“, ženská je tam jen jedna. Leošovo přesvědčování k souhlasu uveřejnění u dam asi selhávalo na nedostatečném množství alkoholu. Prostě živoucí důkazy, mementa, že ty Leošovy „sinusoidy“ opravdu fungují. Příklady holt táhnou. Nechybí proto detailní popisy, co a jak „tvůrce“ s jednotlivými jedinci dělal a čím je nechal živit. To však pro mě není až tak podstatné. Podstatné je, že je tam Velkostatkář! Ano, přesně tak! Sám Velkostatkář v celé své „nahotě“. Navíc ten průvodní text, který popisuje na sladkostech závislého chlapce v těle chlapa (nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Supaplex, legendu mého dětství). Když po několika dalších odstavcích čtenář narazí na větu, kterou lze číst jako „Klíčem k úspěšné dietě bylo udržet Velkostatkáře sytého.“, asi nebudu jediný, kdo má tuto stránku zničenou, jelikož si ji právě celou poprskal. Jediné možné (a správné) pokračování textu „Doporučuje 9 z 10 ošetřovatelů šelem ostravské zoo.“ však chybí. Asi se „ztratilo“ v překladu. Budu se na to muset Leoše při nejbližší příležitosti zeptat. Tak či onak, mám bezva námět na určitě veleúspěšné triko. Provokuji, tedy jsem. Na druhou stranu musím uznat, že se u Velkostatkáře jedná o opravdu úctyhodný vlnící výkon v disciplíně ztráty sádla a budovatelství masa.
• Jiný pohled na věc. V závěru knihy najdeme docela rozmáchlou kapitolu na téma makrobiotika. Je to přinejmenším hezká exkurze do „alternativního vesmíru“, která hlavám otevřeným neublíží. (Mnoho z problematiky už znám i prakticky, jelikož mám manželku, která se tomuto směru nebrání, vlastně spíše naopak, a mně to chutná.) Stejně si však myslím, že si Leoš vybral právě makrobiotiku pro její celkovou „benevolentnost“ a toleranci, jelikož jí uchopuje „svojsky“ a dejme tomu s rozumem. Pokud by takto totiž bral například militantní veganství, úplně vidím obraz, kdy se na horizontu objeví zlověstná záře, kterou produkují pochodně postupujícího bezmasého davu. A taky by měli vidle, to je jasné.

Abych to shrnul. Sacharidové vlny 2 mají smysl i pro čtenáře, kterého praktická cesta sacharidových vln až tak nezajímá, jelikož jsou stránky standardně naplněny zajímavými informacemi, které vnímavý slídil po textu docela snadno přetaví ve svůj přínos – například kapitoly o rybách mi hodně daly. Minimálně rozšířily obzory, a to se vyplatí. Nakupování se mnou teď bude ještě zábavnější, jelikož budu číst etikety u konzerv ještě déle, více zkoumavěji a u pultu s chlazenými rybami vejdu do dějin jako „ten pitomec s divnými dotazy“, který si stejně nakonec koupí rybu mraženou. A kdyby náhodou někdo našel při četbě zklamání, což opravdu nepředpokládám, kniha je dostatečně „vypasená“, aby obstojně posloužila třeba jako zarážka u dveří. No a pro „zapálené vlniče“ je Leošův knižní páreček povinností, na který budou přísahat i přes déšť trakařů.

Kde se to dá utrhnout? Tady. Vydání knihy je strategicky načasováno na období, kdy se zástupy s předsevzetím zdravého (hubnoucího) životního stylu ve fitness centrech doslova houfují. Sice pak většina odletí zpět do líných krajů, ale těm několika, co zůstanou, může kniha ukázat směr.

Na rozdíl od minula netuším, zda bude třetí díl. Ač mě v této chvíli nenapadá, o čem by byl, jelikož problematika sacharidových vln se zdá být obstojně vyčerpaná, nicméně třeba náš spisovatel najde cestu nebo nějaký „rest“? „Přeci jen máme co do činění s kvalitním autorem, jehož výsledky bádání jsou obdivuhodné, úžasné, více než dokonalé!“ (Tentokráte jsem to opravdu nemusel napsat, Leoš o tom nemá tušení, tentokrát jsem prostě chtěl.)