Vepřová bez zelí nebo s ním
, přečteno 3075×
„Shodit špek je velice snadné!“
(„tt“ při počítání
kostí, říjen 2015)
Uf, to tedy byl závěr roku! Ona neviditelná pracka trhu protáčela panenky nejednoho z nás, kteří pracujeme v oranžovém teráriu. Šlo to sice jako po másle, jenže trajektorií po spirále. Mnoho drobných pracovních úkonů – zaměstnancova smrt. Tisíckrát e-mail umořil i adresáta-vola. Nebo tak nějak ta přísloví jsou. Ale co, aspoň má člověk pocit, že skutečně žije a koneckonců bez toho šrumce už by to asi nebylo ono. Vzhledem k tomu, že moderní zaklínadlo „nestíhám“ ode mě nikdy nikdo neuslyší – příčí se mi to – bylo třeba dát mozku nějakou tu pomocnou infuzi, aby to vše bezpečně ustál. A ta šedá mrcha v cele z kostí jede na cukr. Takže? Takže jsem si někdy před polovinou prosince vnitřně řekl „defekovat…“ nebo něco v tom významu „…a rozmazat!“ A tak jsem začal luxovat.
Pro upřesnění: Mám v kanceláři kolegyni, která to vidí podobně, navíc myšlenka je dcerou přání, takže se jednoho dne nedaleko našich pracovišť „objevil“ talířek, na kterém si hověly různé čokoládky, tyčinky, bonbóny a všelijaké další laskominy, které prý vyhrabala z vlastních zásob. Něco bylo prošlé, ale zatím to samo nechodilo, takže se na to nebral zřetel. (Až jednou zdědím akcie čokoládoven, budu si svou kolegyni jako kmenového velkoodběratele předcházet. Ale to jsem se zasnil.) Říkali jsme tomu talířku sladký oltář.
Luxuji, tedy jsem. Být skutečným vysavačem, jsem už dávno unií zakázán nebo rovnou obřadně lámán v kole na náměstí, protože můj sací výkon dosahoval vskutku nemravných rozměrů…
