Bestie: Frontová linie bahnem
, přečteno 4279×
Předmluva
Intenzita mých tréninků se stala přímo úměrnou přibližování se Bestii. Doma už mě moc neviděli – buď jsem trčel v Chrámu, nebo jsem si vybíhal až na vrcholky hald, kde jsem rozhodně „vítr hrát“ neslyšel. Spíše zběsilé sólo na bicí ve spáncích, které rozehrávalo mé srdce. Není se proto čemu divit, když se to týden před zeleným finále manželce znelíbilo a…
„Pojedeme na společnou dovolenou. Pronajmeme chatu, přes den budeme chodit na výlety a každá z rodin bude jeden den vařit pro ostatní,“ postavila mě před hotovou věc.
Počkat, zase tak děravou tu paměť nemám, byť mi téměř táhne na čtvrtý křížek. To už tu bylo! Chápu svou drahou polovičku, že se mě sisyfovsky dlouho snaží socializovat a vytesat z té mé dubové palice něco, v čem by se aspoň trochu rýsoval člověk, ale ono to stále moc nefunguje. Většinu lidí, s nimiž trávíme dovolenou, už nikdy nechci vidět. Někdy možná i oni mě, ale to je vedlejší. I přesto jsme jeli. (Přiznávám, že tato cesta byla naplánovaná už dříve, ale mně se hodí do písmenkového plánu, že ji vymyslela manželka jako trest za mou domácí nepřítomnost, tak ji takto budu brát.) Tentokráte bylo cílem Slovensko, kde bylo vedro jako v ďáblově řiti, což je samozřejmě ideální počasí pro túry. Klub zvrhlých masochistů to tak má uvedeno v propagačních letáčcích. Samozřejmě v plné polní, tj. s Imperátorem v krosně na hřbetě – Velký Rozsutec a tak, důstojné zakončení tréninků víkend před Bestií. Ale o tom až někdy jindy. Možná.
Hlavní dějství (sumář)
Nerad to sděluji, vlastně rád, všem zlomyslnostem navzdory, ale tentokráte se u mě žádná obvyklá předzávodní tragédie nekonala. Ani jsem si někde na skále nezlomil nohu, též jsem nebyl otráven jídlem, které pro mě kuchtili ti ostatní, nic! Po šťastném návratu do vlasti mě čekaly celé 3 dny na „rekonvalescenci“ a 17. zářijová sobota klepala na čelo. Vstávat! Leonidás už devětkrát obešel Horké brány – nebo tak něco.
„Mám s sebou kněze a nebojím se ho ve svůj prospěch obětovat! Ehm, tedy použít,“ zaklínal jsem široké a daleké okolí, když v onen den „D“ ve 4:45 nastupoval Padre (ve všedním životě evangelický pastor, pamatujeme?) do mého vozu a my vyráželi směr Třinec, Čadca, Žilina, Martin… Reviště! Sice nám kousek před Martinem začala přes auto tak trochu téct řeka a kdosi do toho zuřivě fotografoval – to se jen počasí rozhodlo, že slunných dnů už bylo dost, tak si trochu zabouří a pokropí vyprahlou zemi – nicméně to šlo brát jen jako slušný vklad do nepochybně prima závodu.
