„Mohu požádat, abyste byli při cestě z oběda potichu?
Pracujeme.“
„Můžeš. Ale nevím, zda vyhovíme.“
Nasrat ji: ✓
Uhnout „prudkým dveřím“: ✓
Únor 2024
, přečteno 2853×
Ponořen do svého vnitřního světa kráčím krajem, rozhlížím se, vnímám přírodní celky i ty nejniternější detaily, co mi dovolí oči vidět. (A co oči nevidí, to mysl dokreslí. Panečku, to je pak svět!) Někdy po boku s nejbližšími, často však sám. Mám rád ty chvíle horského rozjímání, které krájí na kousky občasné zavrnění hodinek, které mi suše pragmaticky sdělují, že už je to dalších pět kilometrů, co jsem na cestě. Toulky krajem jsou má osobní poezie. Je to přenositelné? Možná.
Ve chvílí, kdy fyzicky „srůstám“ po aktivitách z těch náročnějších, koukám melancholicky na fotografie a… Tak jsem zase začal psát.
Je to mé, je to jiné. A co? Třeba to bude dávat smysl než jen mně…
Nejbližší a přec ne tak milovaná,
nespočet na vrchol vede cest,
potřebuji ji – pro stoupání daná,
milých stezek mám veskrze šest.
Tři směry na vrchol – každý má duši,
mystika, co nejednou přišla mi vhod.
Ke všemu něco, co z názvu se tuší –
nahoře, tam do pekla přec je vchod!
Mechová zákoutí i padlá stromoví,
je to takový malebný hraniční „svět“ –
kozí stezky, co nohám strmě napoví,
proč sem chodím klid lesu závidět.
Po hřebeni; rád vyšvihnu se nahoru,
jen v noci a nepřízni počasí je tam klid…
Pak s geniem loci – ve družném hovoru
přes osm vrcholů (tisícovek) mohu jít.
Třetí nejvyšší ze všech těch míst,
kam stezka opojné kroky dovedla.
Na ní mohyla, co nemohl jsem číst,
jelikož pouť míří vždy do sedla…
Společné prudké poprvé dopadlo mdle –
hořel jsem, s jazykem až někam na vestu;
je moc krásný! Nač dumat o něm zle?
Milými návraty k sobě našli jsme cestu.
Titánský masív, ten temný hřeben hor,
drsné „jehly“, co chodcův pohladí chtíč;
zákoutí lesů, kde vnitřní zklidní se tvor –
mé Já, co do nich utíká a nechce pryč.
Ty Zadní hory až na hranicích s „bratry“,
na dlouhé túře, však necítím se povadle;
zde z malebných vrcholů, za zády Tatry,
zřím „velkou čtyřku“ – jakoby v zrcadle.
Nechce se výše, nechce se dále,
potřeba stoupání bývá jen z půlky –
ty chvíle, kdy dávám horám vale,
ty chvíle, kdy rád mířím na Hůrky.
Krátká, Dlouhá i Kamenná je cesta,
rychlý klapot holí do kraje se nese –
sem na ostrou stezku razím z města,
ztratit se a „nebýt“ v javorovém lese.
Dlouho dělal jsem, jako bych jej neviděl –
byl mně malý? Snad v tom hrály roli davy…
Možná tu pozornost trochu jsem záviděl –
se čtyřmi vrcholy je totiž nádherně hravý!
Nečekané místo na hřebenu v lese:
„Pojďme tudy, táto!“ zněla ta věta…
Omámení, krása, že jeden ji neunese –
našli jsme démant beskydského světa!
On, co niterně zná všechen můj bol –
až zde jednou naplním své roky,
pak půjdu naposledy tam, na vrchol,
ale už nebudou to mé kroky…
Přivřené oko záchytnou tyč hledá,
na vrcholové pláni jdu bílou tmou –
kol ledová vichřice, co klidu nedá,
rozpažím a opřu se – je to mou hrou.