Listopad 2016

pondělí, 7. listopad 2016, přečteno 2920×

„Můžeš se tak za půl hodinky za námi stavit? Něco ti chci,“ houkl takto na mě jednoho dne Velkostatkář od stolečku s kafíčkem, u kterého seděl s Leošem, když zaměřili mou maličkost, která si to okolo v módu „autopilot“ štrádovala k orbitreku.
„O co jde?“ snažil jsem se za tepla rozklíčovat ten nečekaný zájem.
„Uvidíš, přijď pak za námi,“ odfrkl Velkostatkář a napil se kafíčka se zvednutým malíčkem. Pochopil jsem, že se teď nic nedozvím – ti dva se totiž tvářili jako estrádní iluzionisté při slavnostním vystoupení na hradu v Karpatech.

Když jsem pak následující půlhodinu máchání rukama nohama přemítal, co mi asi tak mohou chtít, nic mě nenapadlo. Udělal jsem vše, co jsem udělat měl, a naopak neudělal nic, co jsem udělat neměl. Za poslední dobu jsem byl ve svém chování a přístupu k okolí něco jako Ježíšův hodnější bratr. Tak zatraceně, co na mě chystají?!

Když jsem pak k nim dorazil, Leoš beze slova vytáhl telefon, namířil jej na Velkostatkáře, který mezitím ustoupil o pár kroků dozadu a spustil jako Saša Hemala ve svých nejlepších letech:
„Čau lidi, takže den číslo dvě a jakmile dokončím kliky, tak nominuji našeho slavného Kult Turistu.“ Poté padl na zem a začal dělat ty směšné pohyby nahoru a dolů. Pětatřicetkrát.

(Kbelíková výzva, pivní výzva, Velkostatkářova výzva… co jsem, nějaká fejs-bůčková puba? Mám to zapotřebí? Nad mou hlavou zaparkoval bouřkový mrak, který nevypadal vůbec nadějně.)

„Jebe ti?!“ ohodnotil jsem divadlo, jehož jsem byl právě svědkem.
Když jsem poté dostal další vysvětlení, že je prý nyní mou povinností obdobné zvěrstvo každý den natočit, umístit na sociální síť a přitom nominovat další lidi, poslal jsem Velkostatkáře rovnou do míst, kde je tma, teplo a ani trošku to tam nevoní.
„To mě jako chceš zklamat?“ kontroval hlasem sirotka, kterému právě vběhlo milované štěně pod kola projíždějícícho náklaďáku.
„Budu o tom uvažovat,“ štěkl jsem smířlivě a zkusmo si střihl třicítku kliků, abych se otestoval, jak si aktuálně stojí má kondice. Hned poté jsem odkráčel, protože plačící Velkostatkář je to poslední, co chci ve svém životě vidět. A Leoš? Ten se jen smál, nicméně o něm jsem poslední špetky dobrého mínění už dávno ztratil. Vzpomínáme?

Když jsem cestou domů z Chrámu za volantem přemítal, co by asi tak řeklo mé hrdobcovo já tomu, že jsem se na to zbaběle vykašlal, a co by také řeklo tomu, že v příštích 21 dnech zaplevelím svůj asociálně sociální profil naprosto trapnými a zbytečnými videi, odkudsi zezadu palice se vynořila má kreativita. (Nebo „kreténivita“?) Svého času jsem o ní říkával, že je vpravdě thelémická. Takže? Takže jsem se do toho pustil.

Z tohoto důvodu vznikl tento triptych dalších týdnů na drogách.

Proč na drogách? Protože prý pokud opakujeme určitou činnost po dobu 21 dnů, stává se z ní návyk.

Takže jsem začal „fettovat kliky“.

středa, 16. listopad 2016, přečteno 2738×

První týden druhého týdne na drogách (zní to sice trochu divně, ale fakticky je to v pořádku) vpadl do mého života jako blesková povodeň splašků. Začalo to jako nevinný „hec“ se soucitným podtextem a skončilo jako časožrout ne nepodobný Otesánkovi. Mám samozřejmě na mysli to mé „výtvarné“ zpracování s výpravou, která si nezadala s mnohými „takytelevizemi“, jimiž se to v pozemním vysílání jen hemží. Vždy se mi vybaví taková ta devadesátková euforie, když někdy omylem přepnu na ovladači nesprávné číslo kanálu. Přidat do svých videí patetickou věštbu z lógru nebo banální křížovku, mohu do terestriálu taky.

Dlužno přiznat, že v období prvního druhého týdne jsem byl slaměný vdovec, takže mě rozsah nového „klikacího koníčka“ s multimediálním pozadím až tak netrápil, jenže návrat manželky s Imperátorem se nezadržitelně blížil a takové to:
„Drahá, mám teď nové hobby, víš? Nejenže chodím do Chrámu, ale teď také denně natáčím, pak to stříhám… A taky se tím společensky znemožňuji, což pro tebe znamená jediné – začni chodit kanály. Děkuji za pochopení.“
Jeden nemusí být velký myslitel, aby věděl, že toto by stoprocentně znamenalo jednosměrnou jízdenku do limbu. Kuchyňským válečkem rozražená lebka není to, co bych teď zrovna potřeboval. S tím by se totiž blbě dělaly kliky a na ničem jiném přeci nezáleží, víme?

A tak druhý týden třetího týdne na drogách začal komorněji, ale o to více nápaditěji, což se mi zanedlouho zase vymkne kontrole… To koneckonců nechť posoudí laskavý divák sám.

úterý, 29. listopad 2016, přečteno 2736×

Ani jsem se nenadál a třetí týden čtvrtého týdne na drogách prosvištěl mým děním a čas udělat Velkostatkářovi a celé té jeho úchylné výzvě „pápá“ se nachýlil. Stojí za dvakrát podtrženou zmínku, že sám „velkomožný vyzyvatel“ to vzdal u sedmého dne! (Hostování ve společenském znemožnění mého českobudějovického tyjátru byla jen taková labutí píseň.) Ale abych mu nekřivdil, vzdal jen vkládání svých hekavých pohybů na fejs-bůček, ač na počátku tvrdil, že je to nedílná a vlastně veledůležitá součást. Celek si prý poctivě odcvičil. Aspoň to říká. A já mu to věřím. To ty jeho oči nártouna stříknutého rotvajlerem, víme?

Na druhou stranu musím přiznat, že se mu nedivím. (Za to, že to „nedal“, se mu vysměji někdy později – až to bude nejméně čekat.) Koho by taky bavilo pravidelně sledovat 21 videí s cvičícím chlapem? A to je také důvod, proč má, slavnostně zahájená trubková televize dojde ke svému, vpravdě jepičímu konci. Ze mě „jůtůbr“ nikdy nebude, což však není žádná novinka, a nelze tedy očekávat nějaký dramatický nárůst obsahu mého upoceného kanálu. To písmenka, ta jsou mi bližší a tam vzadu „za mozkem“ už to slušně bublá… Zanedbával jsem je, vím.

Než přistoupíme ke zbylé, vskutku hodnotné kinematografii, jak to tedy vlastně je s tím slibovaným návykem? K dennímu klikování jsem závislost opravdu nezískal, byť v pravidelném prostném šaškování víceméně pokračuji a k celku jsem přihodil angličany a nějaké další drobnosti. Ale to má svůj důvod, o kterém někdy později. (Vlastně hned. V dodatku níže.) Docela úspěšně se mi však povedlo získat nechtěný návyk k videu. Ty chvíle, kdy se jeden „přistihne“, že poslední dobou více „točí“ než fotí a neuměle stříhá malé klípky z Imperátorova života. (Až jednou ovládne svět, pro správné budování kultu osobnosti jako když najde.) Manželka má z mého nového koníčku „radost“ a myslím, že bude ještě raději, až jí ve správné chvilce sdělím, že pro natáčení je můj stávající objektiv poměrně nevhodný, a u toho jí na zlomek vteřiny odhalím cenovku toho vhodného – vyhlédnutého.

Nuže, pojďme na to. Poslední týden!