Červenec 2019
, přečteno 4011×
„Kam jsi to zase vlezl, ty starý osle? Jen se hezky rozhlédni,
nepatříš sem!“
„Schválně, kolik napočítáš jedinců s trekovými holemi? Bude ti
stačit jedna ruka zatraceně zasloužilého truhláře. Sebe pro jistotu
započítej dvakrát.“
„Co taky čekáš na konci dubna? Tady je prostor jen pro tvrdé jádro a
odhodlané omyly tvého ražení.“
„Tak do toho dej, pokud možno, všechno, abys byl v nejlepším alespoň
předposlední…“
Prostě takové ty myšlenky ze startovního koridoru sychravého bonusového
závodu Rock Point – Horská výzva Vysočina. Hodný a zlý policajt v mé
hlavě. Vlastně… Co to kecám… Oba jsou zlí!
Všechno jsem do toho opravdu dal. Myslel jsem si to.
„Tady už pomalu končíme, už jen pár lidí na trati a padla.“
Tuhle větu prostě chcete od telefonující obsluhy zaslechnout, když
s pocitem Zátopkovy inkarnace uříceně doklušete k poslední
občerstvovací stanici před 30. kilometrem.
Dobré to bylo, stal jsem se klukem s časem z plakátu.
Narcistní opájení sebe sama výsledkem z Vysočiny, to je věc. Obzvláště když zapomenete na to, jaká byla realita a vnitřně si to ve vzpomínkách ohnete tak, jak potřebujete. Vše bylo tak krásné, celý svět se na mě usmíval, všude bujel vavřín, jednorožci na obzorech zvraceli duhu… A pak člověk náhodou potká rodinný kalendář, kde jsou příští měsíc zaškrtnuty 4 víkendy – z toho jeden dvakrát a červeně.
Copak to tu máme? Vlastní narozeniny, kamarádovy opožděné narozeniny. Dobrá, to bych mohl zvládnout – v technice vzpírání půllitrů si fakt věřím. HV Beskydy LONG. To taky půjde, v kopečcích na dohled od domova jsem poslední dobou „skoro furt“ a díky své pravidelné „údržbě“ měsíčních 100 km klus + hory si věřím taky. Na Vysočině jsem byl koneckonců mezi prvními. Che, funguje to. Dál. MAD RACE & Barbarian Race jako dvoják o víkendu hned poté? Polknul jsem naprázdno a věděl, že je zle. Hele, kdo sežral posledních pět měsíců, kdy jsem si při registraci říkal, že to bude pohoda a na přípravu je hromada času? Volky nevolky jsem nastávajícímu období začal říkat bolavý květen. Nebo kretén? Ten v něm vlastně sehraje hlavní roli.
Co už s tím, nezblázním se, upravil jsem tak trochu trénink a nasměroval svou mysl na skutečnost, že to prostě půjde. Polevil jsem i v obžerství, což bylo asi to nejtěžší, a do svého pomalého běhu opět zařadil dlouhé trasy (dvacítky a trošku dál). Nemohl jsem zapomenout i na Emu, která mi to při první návštěvě dala hezky sežrat, bestie načervenalá. Všechno? Kdeže. Pod vlivem brzkého návratu k OCR jsem se opět začal vyskytovat na workoutových hřištích, kterých je Ostrava čím dál tím plnější. To zase bylo. Mám důvodné podezření, že mezi „pavouky“, co na oněch hřištích ladně trénují parkourové finesy, vstoupím do dějin jako to bledé, ufuněné sloní mládě, co vždycky přiběhne, křečovitě se snaží přeručkovat pár metrů žebřin, udělá několik kliků na bradlech, nízké desítky vteřin visí na hrazdě a následně zadýchaně odběhne ve stylu špatně střeleného divočáka pryč. Dalo by se říct, že má rychlopříprava byla dokonalá. Tedy pokud existuje paralelní vesmír, kde se to tak dá brát. V tom našem to bylo tření bídy s nouzí s růžovými brýlemi odhodlání. A bolavý „krěten“ se vesele překulil do svého závěru.
Nebudu nosit dřevo do beskydských lesů a o letošní Horské výzvě nenapíšu ani řádek. Proč? Cha! Protože mám na to lidi. Jaké to tedy bylo? U kolegy na Mecesty.cz, prosím… Dlužno podotknout, že napsal pravdu a nic jiného než pravdu… Snad až na jednu věc. Jeden si léta pečlivě buduje pověst škarohlída, starého protivy, dobytka a cynika… A pak přijde někdo, kdo ho popíše jako „fajnového člověka“. Fakt moc díky!
A ta „ó-cé-erka“ víkend poté? Sobotní „zahřívací“ MAD RACE
v Ostravě a nedělní drtivě „dorážkový“ Barbarian Race ve Wisle. Dva
zlaté hřeby. Do rakve.
„Vážení pozůstalí, sešli jsme se zde…“
Kecám! Užil jsem si
je jako nikdy předtím. A dost velkou roli v tom sehrála skutečnost,
že jsem je víceméně absolvoval jako solitér. Parťáci mi buď utekli, nebo
naopak dle domluvy utekl já jim. Už si nemohu vzpomenout. (Nikdo stejně
určitě nechce poslouchat mé koprolálické záchvaty.) Když jsem v neděli
dopoledne v Polsku stál na startu pod skokanským můstkem, hlavou mi
rezonovala ranní „povzbuzující“ SMS od gladiátorské
parťačky: „Bolest je slabost odcházející z těla.“
Hm… Tak tady bude jasno hned po startu. Jak to dopadlo? „Byłem zmęczony,
ale nie martwy!“ Dejme tomu, že dokud pocitově posouvám
úspěšnost na překážkách dopředu, nestěžuji si. Jedno prastaré
„moudro“ o důležitosti samotné účasti nad případným vítězstvím
mi totiž alibisticky dává za pravdu, víme?
To bychom měli. Dá se říci, že se bouře přehnala a mohu tedy zase poklidně zabřednout do liknavé „údržby“ ve formě stokilometrového měsíčního pohybu o něco málo rychlejšího než statické předměty? Dá. Tedy pokud nad vámi nevisí Damoklův meč v podobě platné registrace na letošní Beskydskou sedmičku. Tento horský spektákl má totiž PR motto „95 kilometrů, které ti změní život“. Říkají o mně, že jsem totální magor, sebevrah a kdesi cosi. Lichotí mi to, ale já fakt nechci, aby ta 95kilometrová „změna“ byla právě o tom, že můj život přivede ku zcepenění. Takže jsem do svých horských tréninkových tras zařadil alespoň jednou měsíčně takzvané „Prasečiny“. Mnohahodinové trasy o délce šedesát plus km s převýšením nesvaté trojice kilometrů. Taktéž plus. Ale o těch někdy později. Zatím stačí vědět, že mi vyhledávač na domácím sdíleném počítači začíná až podezřele často nabízet frázi „vdovecký důchod“. No jo, je zalita sluncem – ta má temná budoucnost.