Nepříliš schopný sebevrah
, přečteno 4369×
Tak jsem si prožil vskutku povedený apríl, jen co je pravda. A nepřichystal ho nikdo jiný než mé vlastní tělo, které prostě ví, na jakou strunu u mě udeřit. Bodejť by taky ne. A vlastně to nebyl fórek, mohla to být i tak trochu tréninková „stopka“ na pár týdnů… Ale já se nedal! „…a co se jako stalo? No normálně nic.“ Prostě a jednoduše mě po třech letech opět navštívil starý známý „abscessus scrofa domesticus“ (absces jako prase). Že jsem však již zkušeností protřelý, zhurta jsem se na něj od prvních zjevných příznaků obořil „višňákem“. No jo, jsem už starý kmet – kdo z mladších dnes tuto voňavou legendu zná? Ale zpět. Takové ty večery, kdy s manželkou poleháváte u televize (sedět se nedalo), páchnete uzeným do šířky i délky, tu a tam si k vínu zobnete růžovou lentilku od bolesti, to se pak není čemu divit, že vás přepadne přemítavá melancholie. Přemýšlíte o životě, štěstí a neštěstí… A soucítíte! Moc soucítíte.
„Být hubeným ještě nikoho neudělalo šťastným.“
Toto nebo něco v obdobném duchu tu a tam pronášela jedna známá.
Většinou ve chvíli, když se nacpávala nějakou sladkostí způsobem, že by
i huse šiška šokem zaskočila. Když tak nad tím s odstupem přemýšlím,
byla to samosebou hlavně obhajoba aktuálního konání, ale snad ta špetička
hluboké životní moudrosti se tomu upřít nedá…
Mám totiž kamaráda. Ne, znovu, musím to formulovat jinak – ještě mám kamaráda! Když jsem se s ním před lety seznámil, byl na tom podobně jako já. Puclík radost pohledět. Pak jsme se nějaký ten rok neviděli. A pak zase jo. Jaké to bylo setkání! Dva hubeňourové. (Reklamní agentury specializující se na témata hladomoru se o nás začaly zajímat jako o své kmenové katalogové modely.) V té době jsem už měl splněnou svou první trifectu, a proto jsem v euforii nepojal sebemenší podezření, že by bylo něco v nepořádku, když se mě ten, jehož jméno nemá smysl uvádět, začal freneticky vyptávat, jak to vlastně s těmi „spartany“ je. Kdybych tehdy věděl to, co vím nyní, zatvrdil bych se a hrob by ve srovnání s mou výmluvností byl sprostým žvanilem. Také bych navíc nepřipustil, abychom se na další rok stali spartskými parťáky – ano, Dohnal. Co tím myslím? Co by, když jsem poté, co se mnou absolvoval Kouty viděl jeho kalendář pro daný rok, rázem mi to vše docvaklo…
