Pozdní Bychova sháňka
, přečteno 3403×
Začal jsem chodit do zóny… Brr!
Už je to pěkných pár měsíců, co jsem „frčel v drogách“. To Velkostatkář a jeho výzva, vzpomínáme? Tři týdny denní dávky 35 kliků prý způsobí návyk k těmto komickým pohybům. Nu, nezdařilo se, narkoman se ze mě nestal, osazenstvo Drop Inu tak může bouchnout šampaňské. Dlužno přiznat, že jsem se pokoušel onen „návyk“ zbytek listopadu, prosinec a téměř celou část ledna držet uměle při životě (spolu s bonusovými angličany), nicméně člověk pak na týden onemocní a už se k tomu nevrátí. Dejme tomu, že jsem líný jako vandrácká veš – ta nálepka mi sluší. Mohou za to samozřejmě lemry („LL“), které v Chrámu potkávám, jejich aura si s nakažlivostí nezadá se španělskou chřipkou. Tímto bychom měli v této kauze jednoznačně určeného viníka a dále to nebudeme rozebírat. Případ uzavřen, vrchní kriminalista dostane tučné prémie – půlku prasete.
Takže jsem jen tak pobíhal a celkově drezíroval svého vnitřního vola kopci s alibismem, že vše ostatní má čas.
Pak najednou nastal duben (Jak je to jen možné, ten zloděj stránek v kalendáři stále nebyl dopaden?) a mně při pohledu do diáře na červeně podtržená čísla 29. a 30. zatrnulo. Dva spartské Kouty. Tak blízko!
„Ak*urva!“ (Přitom o startu ještě nelze mluvit.)
Co se dá dělat. Začal jsem tedy aktivně chodit do zóny – do míst, kterým jsem se až doposud v Chrámu velkým obloukem vyhýbal. Jsou tam totiž zrcadla a dvě kolejnice plné činek strašlivých velikostí, takže není divu, že se tam doslova kumulují ti největší „podivíni“ ze zvířetníku. Na zbabělost však není čas, prostě tam chodím, nerozhlížím se a vlídně na téma „Zvedej, ty zdechlino!“ domlouvám svému tělu, že všechny ty bicepsy, tricepsy, delty, musculy teres minor i major si mají uvědomit nejen svou existenci, ale také se zatraceně rychle vrátit do zaspané formy. (A taky jen tak mimoděk objevuji další archetypy.)
Takže házím železem a všechno ostatní běhací má čas…
Nemá!
