„drobottina“

neděle, 2. květen 2021, přečteno 15097×

Měl čerstvé 4 roky, když jsme poprvé vyrazili na vážněji míněnou rodinnou horskou túru. Beskydy už trochu znal, ale byly to zatím vždy z většiny mé nohy, které jej přesouvaly, a má záda, na nichž si vesele hověl v krosně pro „uskladnění“ dítěte. A byl to Velký Javorník, kde si odbyl své „poprvé“ včetně pokoření vzdálenosti deseti pohodových kilometrů. Od šišky ke kamínku, od kamínku ke klacíku v kaluži – tak, jak to většinou malé děti mají. (Tři kroky dopředu a pět nazpátek.) Od té chvíle jsme začali více chodit po kopcích, ale stále tak nějak v intencích, které se nedají nazvat jinak než „rodinná idyla“. Své už tehdy dost zvrhlé kilometrové a horské choutky jsem si řešil jinak. Tu a tam s Nepříliš schopným sebevrahem, nebo s Pankáčem, často však sám.

Když pak mé dění přineslo „muří nohu ledové veverky“, kde jsem se víceméně úspěšně serval s LH24, v nestřežené euforické chvilce jsem mladému slíbil, že si taky brzy ten vrchol Lysé vyjde celý po svých. Absolvoval ho do té doby několikrát jako poponášený balík na vrchol. Takovouto službu umím, to byl dosud můj majstrštyk, „kam se hrabe pošta, to se nedá srovnat“. Naostro jsme si to tedy zkusili o dva měsíce později v jednu sobotu, kdy se manželka po vášnivé páteční noci s Andersenem potřebovala vyspat.

Vidím to, jako by to bylo dnes, nedá se to zapomenout. Bylo hezky, v Beskydech se probouzelo jaro a logicky pojal potřebu vystoupat na Lysou horu asi další bambilion lidí, což všeobecně nelibě nesla má nechuť k davům v kopcích.
„Je mi tě líto, mladý, ale jdeme hangy,“ procedil jsem skrz zuby, když jsme kličkovali špalírem turistů v riflích a městské obuvi. Asi zrovna přijel nějaký výletní autobus. (Pod Lysou vlastně dost často jezdí takovéto autobusy, ale to je jiný příběh.)
„Co jsou to hangy, táto?“
„Uvidíš, v nejhorším ti zase pomůžu,“ opáčil jsem tajemně a zahnul na trasu, kudy vedla LH24. Hang, to je hezky kolmo do svahu. Serpentinám vale. Zamyslím-li se, mám neutuchající dojem, že asi někde tady jsem „TO“ v něm nevědomky probudil, jelikož se s takto naladěnou túrou serval obdivuhodně. Energicky a bez řečí. Byly mu 4 roky a 9 měsíců.

„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
„Znáš ještě nějakou prudší cestu, kam mě vezmeš?“
„A proč se Lysá jmenuje Lysá?“
„Jsou na Smrku smrky?“
„Vyjmenuješ mi všechny kopce, které znáš?“
„Na Čertově mlýně byli někdy čerti? Oni tam bydlí?“
„Kdy zase půjdeme na Lysou, táto?“
„A půjdeme zase těmi prudkými zkratkami?“
…
Ten pocit, kdy se vám vlastní dítě, jehož fascinace horama byla stále markantnější, snaží vyklovat díru do hlavy. Každý den. Několikrát. Vlastně furt.

Když mi koncem kalendáře s koncovkou 19 kolegyně z legrace věnovala hrst odznáčků s vrcholy Beskydské sedmy, abych prý na ně nezapomněl, přičemž „zapomenutá B7“ je oxymóron jako hrom, zrodil se v mé hlavě nápad, jak přetavit naše dosud nesystematické rodinné toulání po místech, kde se vrstevnice bujaře druží, v něco více. Nechal jsem vyrobit další – kompletní sadu odznáčků. V první fázi na základech projektu „Tisícovky Čech, Moravy a Slezska“, následně rozšířeně i o „bonusové“ vrcholky, jež díky prominenci pod 5 m do zmíněného projektu nepatřily. Nám o prominenci nejde, nám jde o vrcholky. Hra na #ttisícovky se mohla zrodit.

úterý, 1. únor 2022, přečteno 22592×

„Teď ti něco ukážu, táto!“
S těmito slovy „vystřelil“ po strmé Giguli ze severu od Malchoru k vrcholku Lysé hory takovou rychlostí, že jsem za ním doslova „vlál“ s jazykem na vestě. A stejně se mi vzdaloval! Ne, nezastavil se po několika metrech, protože mu došla výbušná energie, jak to obvykle děti dělávají, držel to až nahoru, odkud se mi – splavenému – smál. Věděl jsem, že to jednou přijde, že převezmu (poslední) štafetu s nápisem „ke smetišti dějin“. Ale tak brzy? Bylo mu čerstvých 7 let a tehdy jsme nejvyšší horu MS Beskyd měli jen jako „doplňkový ohříváček“ k lovu 4 nedalekých vrcholků. Možná mě mělo varovat, když něco podobného předvedl cca měsíc nazpět. To se slovy „Dohnat a předehnat!“ vystřelil za nějakými postavami, které zahlédl v dáli, když jsme stoupali do strmějšího směru k Bukovině, který pokračuje až k Čertovu mlýnu a dál. Nemá smysl připomínat, že ani zde nezvolnil za pár (desítek) metrů, ale stovek – po dosažení cíle a samozřejmém úniku mně. Už konečně chápu a píšu si: do základní horské výbavy zařadit laso a naučit se s ním. V brzké době se nejspíše na streamovacích službách poohlédnu po nějakých westernech.

Ale zpět. 4 vrcholky nedaleko Lysé hory, Bukovina… Kamže to vlastně teď v Beskydech chodíme a cože to lovíme? Navazující hru #drobottina, která přímo vychází z Tisícovek, jsme zahájili v podstatě bezprostředně po ulovení 37. beskydského vrcholu, který v Beskydech ční nad 1000 m n. m.

O čem to je tentokrát a je něco nového v pravidlech?

Cílem je vystoupat na každý vrcholek Moravskoslezských Beskyd, jenž vyrostl nad 800 m a nedotkl se tisícovky. Stejně jako v naší minulé hře, i zde se hledá vrcholový kámen, tyč nebo jakýkoliv náznak značky. Až sem jsou pravidla stejná.

Oproti „tisícovkám“ – vytvořit a zkompletovat vrcholky MS Beskyd 800+ byl tvrdší oříšek, jelikož neexistuje žádná ucelená databáze nebo o ní nevím. Základem mi tak byla samozřejmě mapa, pak šikovný nástroj overpass turbo nad daty OpenStreetMap a v neposlední řadě zkušenosti a všelijaké lokální znalosti. Kombinací toho všeho po mnoha večerech za monitory, nad klávesnicí a u myši vznikla tabulka se 75 vrcholky, u které jsem už od zápisu prvního záznamu cítil důvodné podezření, že v ní nikdy nebude vše. Což se postupem času potvrdilo, nicméně je to dobře a jsme za to vlastně i rádi.

sobota, 19. listopad 2022, přečteno 12124×

Už to brzy budou dva roky, co s mladým lovíme beskydské vrcholky, které „vyrostly“ nad 800 m. A byly to krásné roky. Spousta milých výletů, z nichž jsme se k mnohým v různých obměnách a ročních obdobích vraceli. Nicméně dlužno podotknout, že postupem času je náš „lov“ čím dál tím těžší. No ne, že bychom si záludně nechali ty největší krpály na konec – spíše je stále složitější u obskurnějších vrcholků bez čárkovaného značení vymyslet celkovou logistiku a vlastně i seriózní trasu. Stále častěji na Mapách přepínám na satelitní pohled a pod vousy vytipovaným kopečkům spílám své „Kudy na tebe, potvoro zalezlá!“. Někdy i sprostěji. Kdybych měl korunu za každé uvíznutí v křoví s hlasitým zvoláním „Tudy ne!“, možná bych mohl změnit zaměstnání na poloviční úvazek – Velkostatkář promine. Zpět k tématu, tohle bloudění je svým způsobem vlastně moc fajn – mám totiž skvělého malého parťáka, co neremcá. Mohl bych vzpomenout, jak jsem jednou v noci „zakeřil“ s kolegy z práce, když jsem jim chtěl vyjít vstříc a slíbil zkratku. To bylo poznámek! Jako vlaštovek na podzim. Ale už opravdu zpět k tématu. Když se naše společná tabulka s aktuálně připravenými 83 vrcholy téměř celá vybarvila – žlutě označuji splněné vrcholy – začaly víkendové lovy nejen těžknout, ale připomínat tak trochu večerní nájezdy na ledničku. Znáte to, „mlsná“ vás k ní přivede, otevřete ji, omrknete nabídku a zase ji s deziluzí zavřete, aniž byste z ní cokoliv vzali. Za deset minut se situace opakuje. No ne, že by se za tu dobu v lednici něco změnilo, to jen člověk tak nějak přehodnotí nároky. A s túrami, když zbývá posledních 7 vrcholů původně vytyčeného seznamu, je to úplně stejné.

„Táto, kam půjdeme o víkendu?“
„No, můžeme na Čupel, Černou horu sever, nebo na Kyčeru.“
„A něco jiného?“
„No… Byla by tu Kyčera, Čupel, případně Černá hora sever.“

Vrásky nám to však nedělá. Jelikož v naší horsky šmatlavé domácnosti za ty dva roky tak nějak spontánně vedle „drobottiny“ vznikly další hry, a to navazující #ttisícovky a samozřejmě celé a obrovské Jeseníky. Nenudíme se a ani trochu nezahálíme. Nakonec vždy totiž máme tajné eso v rukávu, kterým je opakování. To opakování, co je matkou turistiky!

Takže jaká byla naše 2. část lovu beskydských vrcholů nad 800 m n. m.? (Pozor, neplést s druhou polovinou.) Je to zase takové štěbetání v čase, kde každá skupinka má „cosi“ společného…

neděle, 17. prosinec 2023, přečteno 3086×

Už to budou bezmála tři roky, co jsme s mladým vymysleli a začali naši hru na lov beskydských tisícovek. To, že se z ní pak plynule vyvinula „drobottina“, Jeseníky, v plánu je Fatra, neznamená, že nás nemrzí skutečnost, kdy je již „beskydsky dokonáno“. I navzdory četným opakováním túr takzvaně mimo záznam. Beskydy jsou prostě v našich srdcích nejhlouběji. K něčemu se přiznám… Tak, jak mají mnozí coby nejnavštěvovanější stránku v počítači všemožné (a)sociální sítě, zpravodajství, „e-rotyku“ a tak dále, tak u mě suverénně vedou Mapy.cz. Koukám do nich takřka denně, plánuji trasy, hledám zajímavá, i ta navýsost obyčejná místa, poslední dobou doplňuji i fotografie, …, když tu najednou… Osvícení! (Ne to Kubrickovo, ačkoliv…) Nevěděl jsem, že CHKO Beskydy nejenže zahrnuje náš původní beskydský perimetr, ale přináší i notný kus území navíc! A teď, když už to vím, tak je nabíledni, že se tam pár dalších tisícovek schovává. Když k tomu přidáme i několik „vedlejších vrcholů“ oblíbených masivů a významných míst se čtyřmi ciframi ve velikosti, nemohl nevzniknout krásný malý „datadisk“ naší původní hry…

Jaká jsou tentokrát pravidla?

Absolutně jedna ku jedné s původními. Cílem je opět…

úterý, 26. březen 2024, přečteno 1377×

Bylo to velké, bylo to dlouhé, bylo to krásné!

Něco málo přes tři roky, 37 túr a 86 vrcholů Moravskoslezských Beskyd s výškou nad 800 m n. m., co nejsou „tisícovka“. Co nám to dalo? Spoustu společných kilometrů a času ve vztahu otec a syn, který občas nezasvěcenému kolemjdoucímu mohl připomínat vztah domptéra se svou šelmou, které se zrovna nechce „zabrat“. A občas naopak ta malá „potvora“ utekla kamsi kupředu, aby se svému pronásledovateli zákeřně smála. Prostě spousta radosti i občasných kleteb, kdy se prostě cestou něco pokazilo a člověk kupříkladu skončil po kotníky v bahně – samozřejmě pro srandu těm menším… Ale hlavně? Hlavně to vše přineslo obrovské poznání našich Beskyd, o které se rádi dělíme…

(Ne)svatá trojice naší sbírky

• Beskydské vrcholy nad 800 m n. m. – 1. část
• Beskydské vrcholy nad 800 m n. m. – 2. část
• Beskydské vrcholy nad 800 m n. m. – 3. část

Koukám na datum a sestavuji si v hlavě časovou osu. Proč zatraceně posledních šest kousků trvalo přes rok? Je snad někdo, kdo krade listy z kalendáře? Inu proto, že jsme prostě doplnili #ttisícovky, začali Jeseníky a tam vzadu se nebezpečně řehní Malá Fatra. Tak jednoduché to je. Nebudu se však dojímat a vrátím se k aktuálnímu uzavření.

Jaká že byla ta poslední otázka a její „složité řešení“?