Archetypy aneb Chrámový zvířetník
, přečteno 3958×
Musím přiznat, že jsem se nezačal rozhlížet hned, protože mi nějaký ten týden trvalo strávit tu strašlivou skutečnost, „kam“ docházím a „co“ tam dělám. Ale od chvíle, kdy jsem zjistil, že „je to vlastně všechno jen upocený cirkus a já sedím v první řadě“, začal jsem si pozorněji všímat a občas jsem si něco málo zapsal. Ne, všímání se neodehrávalo v hodinách s Leošem, nebo když jsem se trápil s provazy a železy sám, to má člověk naprosto jiné starosti – například jak zabít svého osobního trenéra tak, aby to vypadalo jako nehoda, nebo jak se nezmrzačit, když už sám „objevujete“ nový stroj, který vám byl dosud utajen. Všímat si člověk může pouze a jen v kardio zóně, kdy monotónní tupé opakování dává dostatečný prostor k rozhlížení se. Ať už z míst pro pásovce nebo z míst máchání rukama/nohama nebo z jakéhosi simulátoru schodů, kterému přezdívám „máslostroj“. Z toho se rozhlíží nejlépe, protože na něm je člověk z výše uvedených nejvýše, ale já „máslostroj“ nemám rád, reálných schodů si užívám každý den při cestě domů a z domu až až – šesté patro bez výtahu. Tak na co simulace?
Když se tak člověk rozhlíží více než půl roku při průměrných dvou návštěvách týdně v náhodně volených denních dobách, nelze si nevšimnout, že z té masy neviditelných anonymů tu a tam vystoupí „archetyp“ hodný popsání a uchování příštím generacím. Nuže, dejme se do toho…
Maniak
Hodně návštěv Chrámu v týdnu, hodně opakování za sérii, hodně kilogramů na laně nebo na tyči, hodně rychle kupředu… Velké vize, velký barák, velké auto, velká žena… To je maniak! Maniaka je dobré příliš nedráždit, protože vše vnímá jako výzvu k sázce a pokud se podvolíte, pravděpodobně umřete…
