Prosinec 2015

úterý, 1. prosinec 2015, přečteno 3554×

Hudba

• Ta kulisa, do níž se schovávám před zvuky prostředí, ve kterém by se koncentrace testosteronu mohla doslova krájet.
• Ten pevný bod, o nějž se můžete se svým vyčerpáním opřít a dokázat dokončit poslední sérii i navzdory tomu, že celé tělo huláká: „Už dost!“ (Jasně, na hodinách s Leošem by mi asi sluchátka neprošla, ale tam se nezřídka opírám o všeobecnou nasranost a se slovy „Já tě tak nenávidím!“ zatínám zuby a dokončuji, co mám dokončit. Někdy.)
• Také nesmíme zapomenout na funkci „stroje času“, protože například takových 20 minut máchání rukama/nohama je bez citlivě volené „cimbálovky“ asi jako 20 let. A já nestojím o to, abych si musel po každé návštěvě Chrámu holit slušivý šedivý plnovous.

Ve svých začátcích jsem s možností muzicírování chvíli válčil, nejprve jsem tóny neměl s sebou vůbec, poté jsem plašil zoufalou myšlenku vzít si své uzavřené „otíkovky“ určené pro domácí poslech – jako by té cvičící ostudy bylo málo, takže jsem raději přeneseně zkusil poslouchat hudbu ze sousedství přes hrneček na stěně ve formě erárních sluchátek od telefonu. A nakonec jsem si něco koupil a přislíbil „recenzi“. Takže tady je.

Jaká byla kritéria výběru?

1. Musí to mít obstojný zvukový přednes napříč spektrem, protože mám-li se o svou zálibu v kovovém neumětelství opírat, nesmí znít jako stádo nadržených oslů zpoza rohu.
2. Mělo by to být typu „špunt“ – viz ostuda výše.
3. Očekávám od toho, že to přežije aspoň pár měsíců zátěž v podobě toxického potu a sem tam karambol zamotání se mezi špagáty, za které se tahá, a chvilkovou nosnost několik jednotek až desítek kilogramů železa.
4. Cenově by to mělo být o několika stokorunách, aby to bylo snadno postradatelné – tím byly automaticky vyřazeny osvědčené značky, u nichž vím, kam sáhnout.

středa, 23. prosinec 2015, přečteno 3370×

Čtyři silové tréninky týdně vpluly do mého života jako horký nůž do másla, staly se takřka rutinou. Dva tréninky s Leošem v Chrámu činek a tyčinek, na nichž se snažím předstírat, že se o mě nepokouší mrtvice nebo aspoň kóma, a se zkřiveným úsměvem mlčím na všechny Leošovy výzvy k „povídání si“. Ono se totiž celkově dost blbě povídá, když se maximálně koncentrujete a snažíte se ty zrůdně těžké kusy želez někde nad sebou udržet už jen silou vůle, protože ruce zřejmě právě odešly na čumendu kamsi do astrálu, jelikož je už fyzicky necítíte, nejsou… (Jednou tam odejdu celý, a to teprve bude bžunda, protože to pak jako démon Leošovi vrátím i s úroky.) No a při tom všem si povídejte „o životě“ a reagujte na otázky:
„Jaký byl dnes oběd, pané?“
Jako bych nevěděl, že je to past, protože cokoliv jiného než pořádně suchá flákota masa s kopou rýže není přijatelná odpověď.

Naproti tomu u dvou domácích tréninků s TRX nutnost konverzace odpadá, jelikož jsou mimo dosah Leoše a navíc jsem si je strategicky „posadil“ do času, kdy je Imperátor po celodenní devastaci domácnosti vykoupán a s manželkou zapluje do ložnice, kde začíná být praktikována různě dlouhá uspávací mantra – a už je klid. Teprve poté sundávám houpačku, věším žlutočerné špagáty s madly a z pěnových kostek s autíčky, vláčky a raketami, ke kterým připojím karimatku, vyrábím improvizovanou žíněnku – hotový MacGyver. Jde se na to. Už nezapomínám na stažení rolet, protože jsem nabyl oprávněné podezření, že jsem nejednou úspěšně bavil osazenstvo „kuřáckého balkónu“ z baráku naproti – křepčící blbec s provazy v teráriu. Koho by to nezaujalo, že? A zatím se ne a ne oběsit nebo aspoň nějak vtipně zmrzačit.