Začínáme
, přečteno 3809×
„Nenávidím tě, bestie červená,“ mile jsem poděkoval budíku za pípání ve čtvrteční pátou hodinu ranní. Dnes nemohu vstávání odkládat, jelikož v šest mě čeká Leoš a můj život již nebude takový, jaký býval dříve. Vyplul jsem z ložnice, manželka se na rozloučenou ze spánku uchichtla a Imperátor pohrdavě zavrněl – oni vědí. Po naprosto zbytečné návštěvě koupelny, kde se mi nepodařilo smýt kruhy pod očima, jsem slupl banán, zalil jej čajem (více jsem neměl před první návštěvou povoleno) a opustil byt. Na předem připravený batoh s divným nákladem jsem nezapomněl.
Cesta autem byla jako ve snách, zaparkoval jsem před Chrámem a ještě „měl dvacet minut na to, abych nebyl“. Z reproduktorů burácel „Oceans of Grey“ a mně došlo, že je to velice trefné. Tiše jsem pozoroval ten ranní cvrkot švábů slézajících se na ranní isotonický nápoj, pivo se zde nehodí, a deset minut před šestou si povzdechl a vyrazil také. U uvítacího pultu jsem za hrstku Palackých dostal kartu s předplacenými padesáti vstupy, obdržel instrukce k šatnám, ke kterým se musí vystoupat do patra, a odkud jsem sestoupil rovnou do Leošova úsměvu. Pomyslel jsem si něco o měsíčku a hnoji a odevzdaně čekal, co bude …