Prosinec 2024

Válka světů, část 1.: Bouřka, puchýře a 1000 komárů aneb 40 km pěšky kolem Olomouce

čtvrtek, 12. prosinec 2024, přečteno 3149×

„Kilo nekilo, za devatero haldami ohoblovaných kloubů a devatero bažinami utrpení žil byl jeden turista. A nebyl to obyčejný turista, byl to kultovní turista. Kult turista…“ Takto nějak by mohl začínat můj životní příběh, memoáry, prostě ta černá pohádka o růžovém dění. Zkráceně a jednoduše? Kila mě zcela pohltila. A kdyby jen ta kilometrická! Poté, co jsem si tuhle o Velikonocích zkusil i svou první stomílovku (161 km), říkal jsem si, že se vrátím k bezpečným a pohodovým stokilometrovým pochodům. Aneb jak se praxí dá osobní měřítko turistiky posunout do zcela zvrácených rovin. Co je pro jednoho túra z říše Nereálna, to jsem počínaje tímto rokem začal poklidně provozovat takřka každý měsíc coby takovou relaxační víkendovou procházku. Bez ohledu na počasí. Bez ohledu na únavu, psychiku. Bez ohledu na cokoliv. A tak mám za sebou stovku pohodovou, stovku neskutečně děsivou (viděl jsem a slyšel věci, o kterých raději nebudu vypravovat), stovku melancholickou a… Stovku okolo Olomouce – OLOKOMOUC, kdy mě celou noc někdo „fotografoval“ s bleskem. A právě k té se váže nadcházející příběh.

Že jsem však v práci a svém úzkém okolí procítěný vypravěč o všech těch svých prožitcích, tu a tam se ke mně někdo přidá. Většinou sice jen na kousek, poprvé a naposled, nicméně to není tento případ. (Naivní snílkové!) Proto ten příběh není můj. Pod vlivem emocí mi jej poslala ještě týž den kolegyně, co se tentokrát nechala strhnout a rozhodla se ochutnat kousek mého strašlivého světa dvacetihodinového střídání levé a pravé nohy. Vzniklo tak něco, co se sice později nedalo nazvat jinak než Válka světů v tom nejbizarnějším slova smyslu, ale o tom až jindy. Tentokrát mě totiž má parťačka ještě neproklela do třiadvacátého kolene, nesnažila se uškrtit, probodnout trekovou hůlkou… Dokonce se jí to snad i líbilo? V celém spektru a smyslu stockholmského syndromu!

Ale o tom pokračování, proklínání, …, bodání, …, skutečně až jindy. Předávám slovo a prostor svého „blogísku o koninách bez koní“ statečné Ivči. Takový ten pohled „běžného člověka“ pod mou vnější „mramorovou desku“.

V sále se zhasíná, opona se otevírá…

„Bouřka, puchýře a 1000 komárů aneb 40 km pěšky kolem Olomouce?“

Proč dobrovolně ujít tolik kiláků? Hned vysvětlím…

Od doby, co jsem si začala tkaničky vázat sama, jsem zkoušela hledat tak trochu nevšední cesty a způsoby, jak dělat všechno „jinak“. Ač se to na první pohled nezdá, a většina, co mě nezná, může z mého vzhledu usoudit, že zapadám do klasické povrchní škatule… Není tomu tak. Nitro je barvitější, než byste možná čekali. Aspoň doufám. A snažím se ho kultivovat, jak to jen jde. Jednou z cest je právě hledání divno-způsobů trávení času, překonávání se, vybočování z normálu. Tak nějak po svém, něžně, nenásilně, ale přece. Nejsem zase úplný střelec (no, trochu jo, v ascendentu), takže risk je pro mě jako pro tvrdošíjného býka docela nekomfortní. Ale občas se do něčeho správně zabejčit, překonat se, zapřáhnout svou houževnatost – jo, to mě baví!

Nenáhodně ve svých životech potkáváme přesně ty lidi, kteří jsou nám zvláštně podobní. Říkám tomu zrcadlení. Zkrátka se objeví a někdy ani nevíme jak. Čím více se poznáváme, tím více nám dochází, kolik toho máme společného. Už při podání ruky, při prvním pohledu z očí do očí, u nich máme zvláštní pocit, neodbytné chvění v břiše, něco jako „hm, zajímavé stvoření, chci ho asi poznat víc“. V mém životě je těchto individuí, u kterých se někdy má rodina i přátelé diví, proč se s nimi vůbec bavím, víc. Většinou se z nich po čase vyklubou mí celoživotní přátelé nebo totemy, ke kterým se v určitých životních obdobích vracím a nacházím přesně to, pro co jsem si přišla. Odpovědi a souznění. Jedním z těchto podivínů, a zároveň zrcadel, se ukázal být můj kolega z práce. Takovej „týpek“, kterému všichni přezdívají „smíšek z podsvětí“, protože proč má sakra někdo na krku jako přívěšek lebku kočky a za pracovním stolem pavouka v teráriu? Přitom by ani mouše neublížil a křehkosti a citlivosti by mohl rozdávat. Teda… Když má den. Ehm. Popojedeme…

Tento pracovní parťák se řadí nejen mezi smíšky z podsvětí, ale také mezi blázny a kilometrické násilníky (jak si sám přezdívá), protože proč nejít 100 km po Beskydech na jeden zátah? A proč nezkusit i 161 km přes Moravu? A co takhle obejít 100 km kolem Olomouce? A řeknu i Ivči, ať se přidá aspoň na půlku, nebo na čtvrtku, stejně jsem ji svým procítěným povídáním o túrách tak trochu přeneseně „přihlásil“ na závod Jesenická štreka jako překvapení, tak ať maká! A tak Ivča šla. Jako by snad měla na výběr.

Bouřka s názvem supercela, děsné vedro a au, to svědí!

Budík na pátou ranní, rychle sbalit svačinku, náhradní ponožky (bo pršelo) a vyjet z Ostravy do Olomouce na poslední polovinu trasy. Dokázat si, že takový kousek přece v pohodě zvládnu, po celotýdenním sezení v kanclu rozhýbat svaly (a špeky) a odžít další nekomfortní dílek své životní skládačky. Chci totiž jednou vyprávět, tak ať je co!

Po noci plné hromobití jsem otevřela zpravodajství a pročítala, kolik škod supercela během noci po Česku napáchala. A kolik škod napáchala na Olomoucku. A jestli smíšek žije! Po zprávě, že je mokrý od vlasů až po malíček na chodidle, ale jinak v pohodě, jsem nasedla do auta a vydala se směrem na parkoviště, kde byl náš sraz. Po příjezdu jsem se dozvěděla, že měl „to štěstí“ být třikrát zrovna v té části jeho 100km trasy, kdy bouřka udeřila nejsilněji: „Jako na potvoru jsem byl na kopci uprostřed pole. Blesk tam kdesi přede mnou udeřil do stromu. Tak jsem si radši dřepl a řekl si, že vracet se už nebudu. Co s tím, buď to přežiju a nebo se to už nedozvím.“ Smíšek je takový vysoký chodící „idontcare“ člověk, který to vždycky nějak skousne. Nijak se nerozčiluje a nenadává, když už si to slíbil, tak to dokončí. To je přístup k životu a výzvám, co?

Terén byl poněkud mokrý, první lesní cestičky nám daly zabrat. Tenisky, ke kterým jsem měla citové pouto (při nákupu jsem jim totiž slíbila, že navždy, ale opravdu navždy budou jen na cvičení uvnitř), dostaly bahenní bídu a napily se víc než já za celou cestu. Takže první tři kiláky určily, jak se budu cítit zbylých 37. Když jsem si totiž doma tenisky sundala, cítila jsem se jako hlavní hrdinka krimi podcastů.

Pro vysvětlení. Abych si při líčení nebo úklidu mentálně odpočinula, pouštím si krimi podcasty do pozadí (Krimi Příběhy, Opravdové zločiny, Nikol Kaštylovou nebo třeba Kriminálku), a tak mám velmi jasnou představu o tom, jak vypadají chodidla utopence. Cítila jsem se přesně tak! A vypadala tak! Ono totiž chodit tolik hodin v mokrých botách vykouzlí z krásných udržovaných chodidel dva bílé a odkrvené umrlce. Jako poděkování za cestu jsem ještě obdržela 10+1 puchýřů, a to i na místech, u kterých jsem netušila, že by mohly puchýřek vytvořit (třeba mezi prsty). Ale co, s puchýři se tak trochu počítalo…

Když si odmyslím mokrý začátek a smrtelný konec, ke kterému se ještě vyjádřím v následujících řádcích, shrnu v krátkosti prostředek cesty. Ten byl víceméně pohodový. Na bolest nově se rodících puchýřů a odkrvených chodidel jsem si už zvykla, užívala jsem si teplé slunce a okolní přírodu, zajímavé a hluboké rozhovory, které odváděly mou pozornost a díky kterým cesta ubíhala dost rychle. Po cestě jsme se smíškem uloupili větev obsypanou třešněmi a zadarmo se občerstvili. Vypadalo to, že se nakonec půjde do cíle dobře. Jo, to jsem si naivně myslela, dokud…

Dokud jsme se v děsném pařáku nedostali k rybníkům. To už zbývalo do cíle zhruba posledních 10 – 15 kiláků a mně k tomu všemu přestávaly sloužit svaly na nohách (ono když kulháte, protože vás bolí levá noha od puchýřů, tak všechny svaly na pravé jsou tak nějak mimo provoz, a to hodně rychle). Tak jsem využila podmáčené trávy, sundala boty i ponožky, a chvíli se bosky procházela po chladné zemi. Aaaaaach. Nejlepší pocit na světě! Díky, díky, díky! Vsadím se, že zvuky, které jsem slastí a úlevou vydávala, mohly vyznít dost blbě. Ale co, bylo mi to jedno. Přeju vám ten pocit zažít! Nebo… Radši ne. Nikomu nepřeju tolik puchýřů, fakt ne. Jen ta heboučká studená tráva, přírodní koberec, to bylo něco.

Ale zpátky k cestě kolem rybníku. Co se v létě drží u vody? A co mě trýznilo celou cestu? A proč bych měla doplňovat „béčko“, protože pak těm malým ubodancům budu smrdět, jak říká smíšek?! Jo, komáři! Doma jsem napočítala zhruba 15 bodanců různě po těle. Teď se škrábu jak doga, při chůzi kulhám a celý den ležím jak placek, protože tohle bude chtít více než jeden den regenerace. Túry jsou fajn, říkali. Pojď s námi, říkali!

Dalmatin čmuchá konec cesty

V čem spočívá kouzlo posledních dvou kilometrů? Máte pocit, že v sobě skrývají všechny předešlé. Umíráte bolestí, prosíte, ať už je to sakra za vámi a belháte se směrem k autu. No, smíškovi jsem prozradila, že ono kouzlo posledních dvou kilometrů jsem pocítila už v ten moment, kdy jsem poprvé propadla teniskou do vody s bahnem – od té chvíle to bylo „kouzelné“ až až. Ale ne, dělám si legraci. Navzájem jsme si ověřili, že i přes blátivý začátek a úmorný konec, jsme oba parťáci do nepohody, zážitek to byl nezapomenutelný a že puchýře i bodance (dalmatin) se zahojí a zapomenou, ale naše cesta nikoli. Bylo to skvělé a děkuji!

Smíškovi jsem nezáviděla dlouhou cestu domů a první spánek po dvou dnech až někdy o půlnoci, ale vzhledem k tomu, že tohle byla jeho jedenáctá stovka („kilo“), tak věřím, že dojel v pořádku a teď už jen poklidně srůstá v pohodlí domova.

Jaký je výstup z celého toulání? Pochopila jsem, že začátek cesty se nesmí přepálit, ale ideálně všechnu energii rozložit do celé délky. Posunula jsem svůj limit! Cítila jsem, jak mi tělo děkuje, že dýchá čerstvý vzduch a něco pro sebe dělá. Kochala jsem se nepoznanou přírodou. Vychutnávala si zralé třešně (ze kterých pak smíškovi otekly rty, jauvajs). Zjistila, že můj vztah ke komárům se nezměnil. Uvědomila si, že mnohakilometrové procházky neslouží ani tak k tomu, abyste si něco dokazovali, ale o velký kus poznáte sami sebe a krásnou výhodou, a (oteklou) třešničkou na závěr je to, že poznáte blíže i svého parťáka.

Zapisuji do mentálního deníčku další nezapomenutelný zážitek, který jednou mohu vyprávět. Stálo to za to. Fakt že jo. #superjsemcelá

Dodatek „tt“: A to byl skutečně jen začátek…