Ztratná triskaidekafobie
, přečteno 3237×
Tep srdce cítím ve spáncích, v uších zalehnuto, dunění. Pot se řine z čela v proudech a pálí v očích… Zatraceně, vždyť je to jen 20 kilo a zvedáš to sotva podesáté. Že by za to mohlo těch 30 angličanů, které jsi před chviličkou odskákal tak, že sis to na tomto světě málem celé „odskákal“? (Pro sichr se přeptám, zda na recepci mají ještě tu křídu, aby mě mohli obkreslit.) Jsi slabý jako moucha, jako potřetí zalitá káva á la český „turek“, jako popáté louhovaný čaj… jako výhrůžky rozbití huby od internetového anonyma. Co se to se mnou děje? Přemítal jsem cestou domů z Chrámu, když jsem se přestal třepat jak ratlík.
No jo, vždyť já vím, já míním a Imperátor mění – můj svět je tedy stále v pořádku. Nedávno se s manželkou vrátili z návštěvy za rodinou – měl jsem být týden slaměným vdovcem. Takové to: „Samozřejmě, miláčku, jsem moc rád, že se vracíte po dvou dnech, protože vás oba stihl jakýsi průduškový mor, odpoledne vás vyzvednu na nádraží, co bych doma dělal sám celý týden?“ V hlavě mi problikl obraz spálené krajiny… tedy „chlívku“, který jsem v bytě nechal. No co? Kdo z chlapů si tu a tam nezahraje na prase, když obdrží trošku té svobody? Cestou z nádraží jsem v autě preventivně mezi zuby procedil něco jako „neměli jste tu být, tak nechci slyšet žádné připomínky ke stavu domácnosti,“ a to takovým hlasem, že by zamrazilo i Hannibala Lectera. Takže jsem to ustál. Co jsem však neustál, byl můj čas Chrámový. Jeden týden jsem si zahrál na ošetřovatele v „hospici“, který má mimochodem vedlejšák jako IT specialista, druhý týden jsem se přesunul do „zákopů“ – mé tělo dramaticky bojovalo s morem, který asi usoudil, že manželka i Imp jsou malým soustem a zjevně chtěl dezert. Výsledek? Viz první odstavec této mé litanie. Ustál jsem to, ale úroveň síly je v háji. A beztak jsem i přibral, jelikož marodi moc hlad neměli, a tak jsem se obětoval a luxoval v ledničce vše, čemu v příštích týdnech končila exspirace – je důležité vše efektivně zpracovat, víme?
